Hrad Příběnice

Historie hradu Příběnice se začala psát ve 13. století, kdy jej pravděpodobně založil Vítek z Příběnic, který byl vlastníkem hradu do své smrti v roce 1259. Po něm panství získal jeho bratr Vok, jenž rovněž hrad užíval až do své smrti. Poté se hrad dostal do rukou synům Jindřichovi a Vítkovi, ale o panství se staral purkrabí. Po smrti Vítka připadlo panství Jindřichovi a později jeho synovi Petrovi, který nechal k hradu přistavět kapli. Po Petrově smrti si jeho synové majetek rozdělili a hrad Příběnice získal Oldřich. Také po jeho smrti zdědil hrad syn Jindřich, velký nepřítel krále Václava IV., který byl na hradě dokonce vězněn.

Jindřichův syn Oldřich byl zpočátku sympatizantem husitů. Na jeho nevyrovnanost ukazuje změna názorů a přiklonění se ke králi a katolíkům. I když sám přijímání podobojí nejdříve podporoval, později nechal zatknout kněze, kteří toto konání umožňovali. Mezi vězni a husity však došlo k dohodě a ti roku 1420 Příběnice přepadli. Přesto byl hrad nadále využíván jako vězení. Hrad poté obsadili adamité, které odtud násilně vyhostil Jan Žižka. Tento akt ještě více prohloubil Oldřichovu nenávist vůči husitům a proto se stal stoupenecm katolického Tábora. Začátkem konce hradu Příběnice byla smlouva z roku 1437, na základě které se měl všechen majetek navrátit Rožmberkům. Podmínkou však bylo, že hrad Příběnice i Příběničky, musejí být zbořeny. Nakonec tak bylo vykonáno.

Přestože byly hrady zbourány již v první polovině 15. století, jejich základní rysy jsou rozeznatelné dodnes. Konkrétně se jedná o část původní osmiboké věže, základy paláce a kaple, předhradí a valy s příkopy. Žádný hrad by nebyl hradem bez legend a pověstí. Říká se, že když hrad poprvé obléhalo husitské vojsko, rozhostil se v něm strach, úzkost a především velký zmatek. Největší obavy měly především jeptišky místního kláštera. Ty měli strach z pomstychtivých husitů, kteří měli s Příběnickými nevyřízené účty za věznení jejich přátel v Příběnické věži. Ze strachu před zneuctěním a smrtí upálením naskákaly ze skály do řeky Lužnice. Všechny v řece utonuly, avšak ani tam se jim nedostalo věčného klidu. V době, kdy se v kostele sloužila mše, vycházely z vody, v průvodu obešly hrad a pak zase sestoupily do řeky. Z vody jsou prý i nadále slyšet jejich modlitby a zvláště truchlivým je každoročně den jejich nešťastného činu. V tento den kráčejí se svícny v rukou hradem. Poté vystoupají na skálu, ze které kdysi skočily. Přestože byl hrad již dávno v troskách, ozývaly se z něho hlasy a kouřilo se z pecí, ve kterých se pekl chleba. Odvážlivci se vydali do hradu a našli zde pece, ve kterých se topilo a na prkně byla připravena řada pecnů.

Text: Denisa Arvajová

Foto: Wikimedia Commons, ŠJů, č.2, č.3, č.4, č.5