ČR: Heřmanův Městec - stopy židovství v Čechách - VIDEO

pro formát flv není dostupný prohlížeč

Cedule asi sto metrů od náměstí vás navádí na rozhlednu jménem Daliborka. Stojí několik kilometrů od města, a kdyby zrovna nebyla zavřená, možná by návštěvníkům nabídla hezký pohled na Heřmanův Městec a přírodu východního Polabí. Není ale nad to, podívat se na život místních detailně.  

Dny jak přes kopírák

Heřmanův Městec dělá dojem typického maloměsta, kde nikdo nikam příliš nespěchá a kde se žije takovým tím roky zajetým rytmem. Před krámky na náměstí, kterému dominuje kostel sv. Bartoloměje, klábosí starší dámy. Jedna druhé neúnavně vykládá své teorie a názory na cokoliv ve světě. Tok jejich myšlenek pak přeruší jen někdo, koho znají a jde náhodou kolem nebo někdo, koho sice neznají, ale mají potřebu hodnotit, jak se dneska oblékl nebo kolik vydělává peněz. 

V „Heřmaňáku“ se lidé navzájem znají a jejich životy se tak dennodenně prolínají. Potkávají se na autobusáku, když ráno jedou za prací, nebo pak na náměstí, kde stojí většina obchůdků. Člověk z velkého města si tuhle atmosféru dokáže dokonale užít. Co je pro někoho stereotypem nebo možná i nudou, to je pro něj opravdovou oázou klidu - když ovšem nikam nespěchá. Sortimentem nebo vybavením mnohých prodejen se vracíte o řadu let nazpátek. Z placení kartou při nákupu v potravinách se stává dobrodružství na několik minut, které zaměstná nejednu pracovnici.

Idylické rozjímání o životě na malém městě náhle narušili dealeři jednoho mobilního operátora, kteří blízko kostela nabízeli výhodný tarif.  Mladíkovi navlečenému do obleku a kravaty se ale ve stínu svatostánku příliš nedařilo a tak se na chvilku zašil do ústraní. Povolil si kravatu. Taky seriozní naučené věty a spisovný jazyk český na pár minut hovoru s kamarádem proměnil na prostou až sprostou českou mluvu.

Krušné i méně krušné časy židovské 

Šipka na náměstí ukazuje směrem k židovské synagoze. Nasměrovaná je bohužel tak, že není příliš jasné kudy se k ní vydat, i když je to jen kousek. Nezvykle blízko sídlili Židé bývalým pánům. Prokazatelně pobývali v dnešním Heřmanově Městci, dřívější osadě Mrdice, v 15. století. Domněnky o jejich přítomnosti na témže místě ale sahají až ke konci století třináctého.

Židé nikdy neměli lehký život a o svoje postavení museli bojovat též zde, na ideální spojnici mezi Prahou a Moravou a mezi městy Chrudim a Čáslav. Po velkém požáru roku 1623, který zničil původní židovské město a slibně rozvíjející se jinou kulturu, se židovským obyvatelům začalo dařit lépe až o pár dekád později.

Hrabě Špork byl židovství nakloněn a tak dal povolení ke stavbě synagogy. Židům tehdy patřila jedna ulice. Roku 1680 se pak rozrostla v celé židovské město s vlastní samosprávou, synagogou, školou a hřbitovem, dnes vůbec nejstarším v Česku. Město, kde sídlil i krajský rabín, mělo svého ponocného, policii a lékaře.

Pak ale přišlo nařízení z Prahy o izolaci Židů a tak se i z tohoto místa stalo ghetto ze třech stran ohraničeného závorou. Lidé s nepohodlným vyznáním pro mocnost zažívali v těch dobách krušné časy. Město bylo zbaveno samosprávy. Oženit se mohl jen nejstarší ze synů, počet potomků měl svůj přísný limit, v noci se Židé museli zdržovat na území pro ně určeném – tedy mezi třemi závorami.

Částečné uvolnění pak přišlo za vlády Marie Terezie. Zákony a nařízení ale měly k opravdovému životu příliš daleko a trýznění židovského obyvatelstva pokračovalo prakticky do roku 1849, kdy se, i přes protest mnohých křesťanů, do města oficiálně stěhuje první Žid. Komunita, která dřív držela pohromadě, se ale v těch časech začala trousit všude možně po jiných průmyslových městech. V Heřmanově Městci zůstalo asi 15 židovských rodin, které s křesťany vycházely velmi dobře až do začátku 2. světové války. Pak dlouhá tradice židovství zhasla nejen tam, ale ve všech zemích postižených válkou.

Život na zámku - idylická nutnost

Kdo by nesnil o životě na zámku. Možná malinko jinak to ale může být v případě zámku v Heřmanově Městci, který slouží zároveň jako domov seniorů.  Sen asi každého stárnoucího člověka je dožít v blízkosti lidí, které má rád. Ne každý ale má to štěstí.  Snad je život na zámku alespoň malou náplastí za samotu jeho obyvatel.

Zámecký život v „heřmaňáku„ má tedy zvláštní atmosféru. Dovnitř se nesmí. Na nádvoří zámku je ale možné nahlédnout po dohodě s někým z personálu. V našem případě to byl ne příliš ochotný vrátný. Na budovu volně navazuje zámecký park v anglickém stylu, kde je popsána většina stromů tak, aby se při relaxační procházce člověk částečně i vzdělal.

Dnešní zámek s impozantní věží stojí nejspíš na místě bývalé tvrze, která se podle legendy začala nazývat zámkem roku 1591 a která asi o dvacet let později lehla popelem, když se přes ní přehnala císařská vojska.  Pozdně barokní podobu dostal zámek roku 1784. Do dnešní podoby byl finálně přestavěn až roku 1933.

Text/foto/video: Klára Svobodová