Víte, že? Město na střeše světa
Jihoamerický kontinent je v našem seriálu poněkud opomíjen, a tak jsem pro tento příspěvek zvolil právě téma týkající se lidských sídel a každodenního života v těch nejvyšších nadmořských výškách, život, který je spjat především s Jižní Amerikou. Když zapátráme encyklopediemi, odpovědí na otázku, které hlavní město světa je nejvýše položené, nalezneme téměř jednoznačnou odpověď – je jím bolivijská metropole La Paz. Ale co když bude naše zvědavost ještě větší a zeptáme se po vůbec nejvýše položeném městě světa?! Kupodivu budeme opět odkázáni na Bolívii, v jejíchž horách se nachází hornické městečko, které je mimo jiné proslulé i svým doslova magickým a až okolním životem… a jak se jmenuje? Vítejte v Potosí – nejvýše položeném městě světa!
Město leží v nepředstavitelné nadmořské výšce 4050 m, ale místní už tento fakt snad ani nevnímají, neb se v něm narodili nebo sem přišli za tvrdou prací, která se v místních horách nabízí. Jedním z tradičních zvyků nebo spíše každodenní běžnou činností je pro domorodce a horníky z místních dolů žvýkání listů koky, které výrazně pomáhají zvládat kyslíkový deficit, únavu a potřebu vody a jídla. Koka, lístky z nevelkého keříku či stromku, je sice spojován s kokainem jako drogou, ale faktem je, že v běžné dávce žvýkacích listů je pouhé necelé procento oné populární drogy. Listy nejsou pro místní jen životabudičem, ale i běžnou součástí stravy, jelikož obsahují vyšší procento vitamínů, minerálů a dalších cenných prvků, než zde maléry dostupná čerstvá zelenina či ovoce. Koka je nedílnou součástí jihoamerické kultury a turistům je doporučována ve formě sladkých cucavých bonbónů – ideální na zvládnutí obtíží způsobených nadmořskou výškou. Ale zpět k městu Potosí. To se nachází na jihozápadě Bolívie a dnes v něm žije cca 165000 obyvatel. Když se podíváme do jeho historie, není na ní nic moc idylického. Opět zde byla odvěká lidská touha po dobývání a majetku – tím bylo pro Potosí vždy stříbro. Když se v Bolívii řekne Potosí, každý si především vybaví právě tento drahý kov. Nepředstavitelné množství stříbra! V žádných jiných stříbrných dolech světa se nevytěžilo tolik stříbra jako v Potosí. Město bylo založeno v roce 1546 ihned poté, co tu bylo stříbro objeveno v hoře zvané Cerro Rico (Bohatá hora). Vrchol tohoto kopce se nachází v nadmořské výšce 4824 m. Podle oficiálních záznamů se zde v letech 1556–1783 vytěžilo 45000 tun stříbra. V 17. století tu žilo 200000 obyvatel a Potosí bylo největším a nejbohatším městem Jižní Ameriky!
Stříbro se však samo nevytěží a to věděli dobře i španělští kolonizátoři. Praktiky, nepřetržitý a často nedobrovolný přísun dělníků a horníků je černou skvrnou na tváři tohoto města, jež se posléze stalo i cílem černých otroků dovezených z Afriky. V nespočtu šachet a dolů Bohaté hory našlo smrt neskutečných 8 milionů horníků ze všech koutů Ameriky a Afriky… Nedobrovolnost této tvrdé práce, zotročování a naprostá absence bezpečnosti pracovního procesu, nemluvě o lidských právech, činí z tohoto místa největší popraviště či hrob moderních dějin lidstva. Tvrdá práce a otravy rtutí z čištění drahých kovů byly nejčastější příčinou úmrtí. V letech 1550 až 1780 zde umíralo více jak 100 lidí denně! Vše pro slávu a majetek španělské koruny. Doly v Potosí jsou dodnes činné a dávají práci domorodcům ze širokého okolí. V této nehostinné krajině velehor je to vlastně i jediná dobře udržitelná obživa a ač je to práce stále nebezpečná, není k ní lepší alternativy. Potosí je nejdéle a nepřetržitě fungujícím důlním centrem stříbrných rud na světě. Ty byly sice po staletí již vytěženy, ale našla se zde i bohatá ložiska cínu, zinku, olova a mědi. Průměrná délka života místních horníků je alarmující, v průměru se dožívají pouhých 40 let. Pracují zde často i děti, nemluvě o mladých chlapcích, kteří pomáhají stejně jako jejich otcové živit své rodiny. Potosí je ale na druhé straně i městem víry. Je zde několik kostelů a i přes nevzhlednou periferii dělnických ubikací je centrum města upravené a snad i malebné s řadou úzkých uliček, romantických zákoutí a malých náměstíček, v jejichž průčelí stojí kostelík nebo alespoň kaple. Je zde dokonce staré nádraží, které je se svou nadmořskou výškou 3905 m možná nejvýše položeným nádražím světa, které zdobí rezavějící vraky parních lokomotiv jako památka na dřívější „slávu“ tohoto města. Nikde tu však nelze zapomenout na skutečnost, že Bolívie je zemí chudou, skromnou, jejíž lid si mnohé vytrpěl. V porovnání se sousední a nesrovnatelně vyspělejší Argentinou je tento rozdíl opravdu znatelný. Místní lidé jsou však usměvaví, vděční a srdeční. Většinu jich tvoří původní indiáni a mesticové, běloch – gringo, je takřka vždy pouhým turistou.
Nejčastěji zde potkáváte místní ženy, mírně obtloustlé malé indiánky, s širokou černou sukní, barevným kabátkem a nepostradatelným kloboučkem, z pod kterého visí mohutný cop černých vlasů. Tradice je zde patrná především v období karnevalu, jehož hlavní náplní je útočení vodou na vše živé okolo. Polévání, házení balónků, vodní stříkačky atd. atd. Bolivijci si umějí a vlastně i musí udělat radost z čehokoliv, jelikož jejich život zas tak pozitivní není. Často si však místní drsní mužové spraví náladu sklenkou opravdu silné třtinové kořalky o neskutečné síle 96%...
text: Jan Chaloupka
foto: G.Breitenbach , Ch.Meneboeuf , J.Mealing , M.St-Amant
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek