Severní Makedonie VI.: Národní park Galicica - 2. část

Dovnitř jsme se ale bohužel nedostali, protože kostel nebyl otevřený. Po cestě zpět jsme potkali pasáka koz a starou babičku. S oběma jsme prohodili pár česko-slovensko-makedonských (kamarád je Slovák) slov. Oba se na nás usmívali a byli neskutečně přívětiví. Myslím, že přátelství je vlastnost snad skoro všech Makedonců.

Další den jsme se rozhodli opět vystoupat do hor. Tentokrát jsme museli stopem popojet kus od našeho hotelu. Stopli jsme skupinku dělníků a ti nás odvezli pod vesnici Elšani, která byla výchozím místem pro náš výlet. Ve vesnici byl také kostel. Byl hezčí, než který jsme viděli předchozí den v Konjsku.

Přivítal nás u něj zahradník, který se nám ihned začal věnovat. Dovnitř nás ale pustit nemohl, neměl totiž klíč. Říkal, že musíme přijít jiný den, když se konají bohoslužby. U kostela byl stylový hřbitov s výhledem na jezero. Takto umístěný hřbitov navozoval klidnou atmosféru. Zůstala jsem chvíli mezi hroby, prohlížela si kříže a fotky zesnulých a představovala si jejich osudy. 

Ve vesnici jsme kromě kostela se hřbitovem navštívili malou prodejnu potravin. Kamarád si tam chtěl koupit krém na opalování, bohužel však nepochodil. Vodu, další nezbytnou potřebu, na krámě ale měli, a tak jsme si koupili alespoň ji. Prodavač se na nás pokoušel mluvit lámanou němčinou. Je vidět, na jakou národnost turistů jsou zde zvyklí.  

Poté, co jsme vyrazili z vesnice, čekalo nás zdlouhavé, ale příjemné stoupání tu lesem, tu loukou se skalnatými výstupky. Jakmile jsme jednou vyšli z lesa, byli bychom očekávali, že přecházíme jeho hranici ve vysoké nadmořské výšce a bude nás už čekat jen holá horská planina. Bylo to ale jinak, lesy se střídaly s bezlesím pro nás poměrně nelogicky. Po určité době jsme ale přeci jen z lesa vyšli nadobro a tady nás už obklopovala jenom nekonečná krása hor, skal a jezer Ochridského na jedné a Prespanského na druhé straně. V některých sníženinách se ještě držel sníh.

Vyšli jsme na několik vrcholků s kótou něco málo pod dva tisíce metrů a nechali jsme příjemný vítr, aby si s námi pohrával. Když jsme se nasytili pohledem na horstvo i obě jezera, které odděluje, počali jsme sestupovat do sedla pod horou Magaro, která je v pohoří druhou nejvyšší. Tato hora byla původně naším cílem pro tento den, když jsme ale klesali k sedlu, začala nás přecházet morálka na další výstup. Když jsme pak do sedla dorazili, vyprchala již docela a my se rozhodli k návratu dolů.

Vyšli jsme tedy po asfaltové silnici, která tudy vede, s vidinou nepříjemného a zdlouhavého sestupu. Hned na začátku cesty jsme potkali muže, nesoucího nějaké byliny. Začali jsme si představovat, že je to majitel auta, zaparkovaného v sedle a že až za chvíli pojede dolů, vezme nás s sebou. Jaká byla naše radost, když se tak doopravdy stalo. Nejel sice až úplně k jezeru, jeho odvoz nám ale velmi pomohl a další stopnuté auto na sebe nenechalo příliš dlouho čekat. Zanedlouho jsem již seděla v kufru automobilu, jehož majitel se bavil s mým kamarádem, sedícím vpředu vedle něj, o makedonské politice.

Odvezl nás až k jezeru, do města Peštani, kde jsme museli na další stop čekat o něco déle. Nakonec jsme se ale dočkali a byli opět dovezeni až k našemu hotelu. Když jsem se večer podívala do zrcadla na svůj zarudlý obličej, připomněla jsem si, jak je důležité si do hor s sebou brát opalovací krém.  

GPS: 40°56'00.4"N 20°49'13.5"E

Text a foto: Kristýna Bartůňková