Skandinávie 2012 II. - Skuleskogen 1

Chtěli jsme zde přenocovat. Když jsme ale zaparkovali na místě, které se nám zdálo být příhodným, zjistili jsme, že je zde zákaz stanování. Prošli jsme se tedy alespoň po kamenité pláži a poprvé za naši cestu se dosyta najedli obrovských, sladkých borůvek, kterých bylo v příbřežním lese opravdu požehnaně. Potom jsme nasedli do auta a vydali se hledat jiné místo na přespání. To se nám povedlo zanedlouho. A bylo to opravdu pěkné místo – oblázková pláž, na které byly přichystané dva dřevěné stoly pro turisty a ohniště. Rozdělali jsme tedy táborák, a když se setmělo, vytáhli jsme na chvíli kytaru a zanotovali několik písniček. Stan se nám toho večera stavět nechtělo a tak jsme se vyspali pod širým nebem. Jelikož foukal docela silný vítr, neobtěžovali nás příliš komáři, kterých jsme se obávali. K ránu jsem se probudila docela časně, a pokochala se romantickým východem slunce.

Po ránu jsme nikam příliš nespěchali. Na ohni jsme si v pohodě a klidu uvařili k snídani, ovesnou kaši se sušeným ovocem, dojedli se v lese borůvkami a přeorganizovali auto. Organizování věcí v autě byla ostatně činnost na naší cestě poměrně častá. Téměř každodenní. Když jsme se konečně vykodrcali, namířili jsme kola našeho vozu směr Národní park Skuleskogen. Poblíž NP začalo pršet jako z konve a než jsme přeběhli z auta do budovy informací, byli jsme promoklí skoro na kost. Na informacích jsme byli detailně seznámeni s národním parkem. Dozvěděli jsme se, že v něm stojí několik srubů, které jsou všem cestovatelům zdarma k dispozici na přenocování. V každém je několik lůžek a pokud bychom se nevešli na postele, můžeme si přinejhorším ustlat na zemi. Slečna na informacích nám také dala mapku a poradila několik cest, kterými se můžeme na naší dvoudenní návštěvě Skuleskogenu vydat.

Od budovy informací to byl na hranice NP kousek. Dojeli jsme tam tedy, zaparkovali na parkovišti, zalezli pod stříšku jakýchsi bývalých toalet, jedli a koukali, jak prší. Nikomu z nás se do toho nečasu nechtělo. Kdyby nebylo Toma, který zavelel k odchodu, zřejmě bychom tam seděli ještě dnes.

A tak jsme nasadili batohy a vyrazili do deště. Šli jsme necelé dvě hodiny a nakonec nám moknutí ani moc nevadilo. Po těch dvou hodinách chůze jsme dorazili k nádhernému srubu. Na jeho štítu bylo napsáno Norrsvedjebodarna a nad nápisem visel sobí paroh. Vevnitř byla hlavní místnost s palandou, stolem a kamny a dvě další, menší ložnice. Ze srubu jsem byla naprosto nadšená, vypadalo to tam jako z filmů o vysněné Kanadě. A skvělé bylo i to, že jsme v něm byli úplně sami. Sundali jsme ze sebe mokré oblečení, rozvěsili ho po místnosti a zatopili v kamnech. Po večeři jsme ulehli do postelí, a jak jsme ulehli, tak jsme usnuli. Bylo asi půl desáté…

Text/foto: Kristýna Bartůňková