Historie

Dánsko bylo v raném středověku zemí Vikingů. Ti zemi obývali především mezi 8. až 11. stoletím. Jejich sociální struktura byla komplikovanější než u společností žijících zde před nimi. Za jejich éry se Dánsko stalo světovou velmocí. Kolem roku 980 se Heroldovi podařilo vytvořit jednotné dánské království. Ve stejné době sem přišel německý misionář šířit křesťanství. To mělo pro krále mnoho výhod. Například se mohl elegantně zbavit svých soků, kteří vyznávali starou mytologii. Církev navíc do jeho království přinesla stabilní administraci země.

V polovině 12. století bylo Dánsko sužováno občanskými válkami. Nakonec se Waldemarovi Velikému (1131-1182) podařilo získat nad královstvím kontrolu. Zreorganizoval státní správu a zemi stabilizoval. Za Waldemarovy vlády se začalo s budováním hradu ve vesnici Havn, dnes známé spíše jako Kopenhagen. Waldemar a jeho následovníci uspořádali i několik křížových výprav, které měly získat různá teritoria, která si Dánsko nárokovalo, zejména v oblasti dnešního Estonska.

Během středověku byla pro Dánsko příznačná úzká kooperace královské koruny s katolickou církví. Po zemi rostly jak houby po dešti tisíce církevních budov. Na čas zaznamenala dánská ekonomika prudký růst, hlavně díky obchodu s herinky.

Ve 14. století došlo  k významné události. Markéta I., dcera Waldemara Atterdaga, se provdala za norského Haakona VI., ve snaze vytvořit spolu se Švédskem dvoj-království. Během života Markéty tak došlo k tomu, že tři království- norské, dánské a švédské se ještě za jejího života roku 1397 spojily v Kalmarskou unii.

V 16. století na křeslo dánského trůnu dosedl Kristián II. Proslul výrokem: „Kdyby klobouk na mé hlavě věděl, co si myslím, odhodil bych ho.“ To souviselo s jeho machiavellskou politikou. Ve snaze posílit unii, dobyl Švédsko a nechal popravit přibližně sto vůdců anti-uniostického hnutí. Což vešlo do dějin jako „stockholmská krvavá lázeň“.

Po tom, co se roku 1521 Švédsko oddělilo od Kalmarské unie, následovala v Norsku a Dánsku občanská válka a protestantská reformace. Dánsko-norské dvojkrálovství poté fungovalo jako personální unie pod vládou jednoho monarchy. Norsko si ponechalo své zákony a některé instituce, například královského kancléře, vlastní mince a armádu. Obě království zůstaly spojeny až do roku 1814.

Doba 16. století byla také ve znamení reformace. Mnich z řádu Hospitalitů sv. Jana (též známých jako Maltézští rytíři), Hans Tausen, na Velikonoční neděli roku 1525 prohlásil, že katolická církev potřebuje Lutherovy reformy. Toto kázání bylo počátkem desetiletého boje, který změnil Dánsko navždy. Tausen se brzo stal osobním knězem Frederika I.

Oficiálně se Dánsko stalo luteránskou zemí dne 30. října 1536, když král Kristián III. a reorganizovaná státní rada přijali Lutherovo učení. Všichni dánští katoličtí kněží byli uvězněni pokud nepřijali luteránskou reformu.

Dánský Kristián IV. v letech 1611-1613 vedl Kalmarskou válku se Švédskem, přičemž se ho snažil donutit, aby se opět připojilo do unie s Dánskem. Válka nepřinesla žádné teritoriální změny, ale Švédi byli nuceni Dánům platit odškodnění. Kristián tyto peníze použil na založení několika měst a pevností. Později, ve třicetileté válce, se pokusil stát se vedoucí osobou německých luteránských států, ovšem utrpěl těžkou porážku od Albrechta z Valdštejna v bitvě u Lutteru. Roku 1643 švédské armády vtrhly do Jutlandu. Válka trvala dva roky a Dánsko muselo nakonec odstoupit Halland, Gotland, poslední zbytky svého území v Estonsku a nějaké državy v Norsku. Roku 1657 vyhlásil král Frederick III. Švédsku válku. Ta skončila tvrdou porážkou Dánska, která vedla k tomu, že Švédové obsadili Jutland, Funy a velkou část Zealand, ale Kopenhagen se jim po dvouletém obléhání dobýt nepodařilo.

Roku 1830 dosáhlo svého vrcholu liberální a nacionální hnutí a po evropských revolucích v roce 1848  se nenásilnou cestou z Dánska stala 5. června 1849 konstituční monarchie. Po druhé válce šlesvické muselo podstoupit Šlesvicko-Holštýnsko Prusku. Po této porážce se Dánsko až po první světovou válku stalo neutrálním. Po válce vítězné mocnosti Dánsku nabídly návrat Šlesvicka-Holštýnska. Jenomže strach z německého iredentismu donutil Dány odmítnout a chtěli pouze, aby se ve Šlesvicku konal plebiscit, který by rozhodl o jeho návratu. Lidé se vyslovili pro spojení s Dánskem a tak mu přibylo 163 tisíc obyvatel a necelé 4 tisíce kilometrů čtverečních území.

Dne 9. dubna 1940 hitlerovská vojska zaútočila na Dánsko pod záštitou operace Weserübung. Dánové se bránili pouhé dvě hodiny než se vláda vzdala. Až do roku 1943 následovala ekonomická spolupráce obou zemí. Dánové byli během války velice umírnění vůči Židům, které povětšinou poslali do bezpečí do Švédska. Kromě toho prováděli mnoho sabotáží na německých továrnách.

Po válce se od Dánska oddělil Island a roku 1948 dostaly Faerské ostrovy značná práva zvětšující jejich autonomii. Dánsko se po válce významně angažovalo v mezinárodních vztazích, například bylo zakládajícím členem OSN a NATO a v roce 1973 společně s Británií a Irskem vstoupilo do Evropského hospodářského společenství.

Foto: Google, Wikipedia.org

Text: Maxim Kucer

zpět