Lisabon I: tep portugalské metropole – VIDEO
Před letištěm Portela stojí řada taxíků. Skoro všechny svítí bíle. Jsou prázdné a čekají na svého zákazníka. Kdo Lisabon zná, taxíkem jezdí. V porovnání s Prahou je to totiž podstatně levnější. Taxikář v rozepnuté košili řídí svižně svůj starší béžový mercedes, kterých v ulicích Lisabonu jezdí asi nejvíc. Kvůli vysokým teplotám, které se v letních nocích pohybují kolem třiceti stupňů, má stažená okýnka. Projíždí ulicemi města a přitom poslouchá rádio. Hraje totiž Benfica Lisabon. Pro místní je fotbal národní sport číslo jedna.
Teče krev, ale má to atmosféru…
Společenskou událostí číslo jedna jsou v Portugalsku býčí zápasy. Aréna z roku 1892 se pod náporem lidí otřásá v základech. Před vchodem protestují ochránci zvířat. Za zvuku, který je pro býčí zápasy typický, do arény vbíhá býk. Chvilku po něm toreador na koni. Pokaždé, když mu ze sedla koně vrazí do hřbetu barevně zdobené kopí, ti, kteří vidí něco takového poprvé, zavírají oči, od ostatních se ozývá hlasitý potlesk. Koně v kruhové aréně předvádějí dokonalé umění. Pod vedením svých jezdců jen o milimetry uskakují býčím rohům. Dělají to s takovou elegancí, až se tají dech.
Koněm uštvaného býka pak „dorazí“ parta mladých toreadorů. Býk se rozbíhá proti jejich zástupu. Prvního z nich nabírá mezi rohy, aby i s ním doběhl do skupiny ostatních. Ti se ho snaží podržet do té doby, než se v rámci možností uklidní. Pak se ozvou zvonce a do arény vbíhá stádo krav, aby si svého býka odvedlo s sebou pryč – nejdřív z arény, později zpátky na sluncem vyprahlé pastviny. Podobně jako při krasobruslení následuje děkovačka všem, kteří s býkem zápasili. Býčí zápasy neodmyslitelně patří k temperamentu Portugalců, a pokud se chcete dotknout jejich duše, běžte se tam podívat. Spěchat nemusíte, začíná se kolem jedenácté večer.
Nespoutaná čtvrť Lisabonu voní trávou
Ostrava má Stodolní, Plzeň zase Americkou třídu. Lisabon má ale na party vymezenou celou čtvrť – Bairo Alto. Dřív než před jedenáctou nikdo na drink nevyráží. Pak se ale úzké uličky zaplní lidmi. Uvnitř v barech nebo hospůdkách je prázdno. Všichni, kteří se přišli bavit, posedávají, nebo se dokonce povalují na chodnících. Postávají opřeni sami o sebe nebo o zdi domů. Všude na zemi se povalují prázdné láhve od všeho možného. Kromě mořské soli je ze vzduchu cítit taky marihuana. Druhý den ráno byste stejné ulice zřejmě nepoznali. Všude je čisto, a poctivě vydlážděné chodníky se v horkém slunci dokonce lesknou.
To, co se nedá zachytit foťákem… voní
Křupavé košíčky s vanilkovým krémem uvnitř a skořicí a cukrem na povrchu Pastéis de Belém – pro Portugalce znamená něco jako kult. Cukrárna, pekárna a kavárna v jednom Antiga Confeitaria de Belém je vyrábí už od roku 1837. Původně pekla pro krále a honoraci, teď může její tajemství ochutnat každý. Recept je přísně tajný. Když tedy stejně vypadající dílo ochutnáte jinde, budete zklamáni. V několika sálech starobylé kavárny, jejíž stěny jsou zdobené typickými bělomodrými portugalskými kachličkami – azulejos, je plno až do pozdních hodin. Pekaři musí denně napéct několik tisíc takových laskomin, aby uspokojili všechny své zákazníky.
Žlutá tramvaj = cestování na těsno
Tramvajová zastávka hned u trafiky se plní lidmi. Stará žlutá tramvaj, která je uzpůsobená tak, aby se dokázala proplést uzounkými lisabonskými uličkami nejstarší části Alfama, má zpoždění. Nic neobvyklého. Zřejmě musela počkat, než si někdo přeparkuje, aby pak mohla projet. Konečně se dohrká do zastávky. Za ní pak ještě jedna a za chvilku další. Jediný, kdo má uvnitř starobylého vehiklu kousek místa, je řidič. Ale i k němu se do stísněné kabiny postupem času vkrade několik cestujících. Jednak protože ve voze není kde stát natož pak sedět a jednak proto, aby si tu lisabonskou raritu vyfotili. Ještěže okna staré tramvaje jsou neustále stažená. Chybějící centimetry pro nejrůznější části těla, nejčastěji pak lokty se dají najít právě tam. Cestování žlutou tramvají uličkami Lisabonu je skvělým zážitkem.
Text: Klára Svobodová
Foto/video: Klára Svobodová
Diskuze u článku (1) |