Z Prahy k břehům Atlantiku VI.

5. den (pátek) - Procházka Barcelonou podruhé

Po včerejším maratonu jsme se rozhodli trochu si přispat, abychom řádně doplnili síly. Neměli jsme objednanou snídani a tak jsme se museli spokojit s tím, co zbylo ze včerejšího nákupu – tedy ovoce a závin. Nebyla to sice snídaně šampionů, ale i tak jsme vyrazili svěží s cílem vidět jedno z nejdůležitějších míst Barcelony, a vůbec celého Španělska, ale ještě dříve, než ji uvidíme, jako předkrm si dáme Muzeum Pabla Picassa, na které jsme se oba velmi těšili. Venku opět žhnulo slunce – ještě jsme si na tenhle druh mučení nezvykli. Na stanici příměstského vlaku jsme si tentokrát sebejistě koupili jednorázovou jízdenku opět na Passeig de Grácia, odkud jsme měli plán jít dále pěšky. Znovu jsme prošli slavnou La Ramblu a na ní, směrem dolů k moři, jsme zahnuli do postranních uliček, o kterých jsme doufali, že nás dovedou do Picassova muzea. Byli jsme překvapeni jeho rozsáhlostí – rozléhá se v pěti palácích a domech v úzké Carrer de Montcada. Prošli jsme kolem pouličního prodejce hraček, který se nás marně snažil nalákat na funky melodie, až jsme došli ke vchodu, kde už se vytvořila menší fronta, i když naštěstí ne moc dlouhá. Vstupné očekávejte ve výši 10 euro, zlevněné pak 8 euro, přičemž nebudete mít pocit, že jste své peníze utratili zbytečně. Expozice je totiž fantastická, muzeum se chlubí, že má více než 3 800 exponátů, které jsou průřezem mistrovy celoživotní tvorby. Jediná škoda byla, že se nemohlo fotit. Po dokončení prohlídky si pak můžete zakoupit něco v muzejním obchodu se suvenýry.

Slunce na obloze se mezitím přesunulo do nadhlavníku a také naše žaludky nám dávaly najevo, že je čas oběda. Bloumali jsme uličkami, abychom našli nějakou cenově přijatelnou restauraci (tedy do cca 10 eur na jednoho), ale moc se nám nedařilo. Když se však zdálo být nejhůř, uviděli jsme velký nápis WOK, který nás k sobě přímo magicky táhl. U dveří jsme se dozvěděli, že se jedná o japonský bufet s jednotnou cenou 9 eur (ve stylu „sněz co můžeš). Neváhali jsme proto, vkročili dovnitř a doslova královsky se naobědvali. Z vlastní zkušenosti vám ji nemůžeme jinak než vřele doporučit, protože výběr je skutečně pestrý – od sushi, syrového masa, krevet, po zmrzlinu, pudingy a ovoce.

Značně přetížení jsme pokračovali ulicemi k Sagradě Famílii. Naším očím zůstávala kvůli husté městské zástavbě poměrně dlouho skryta, procházeli jsme kolem domů, které častokrát měly z oken vyvěšeny katalánské vlajky. Jakmile se před námi katedrála z ničeho nic objevila, chvíli jsme nevěřili vlastním očím. Její majestátní věže se tyčí vysoko do nebes a fronty nedočkavých turistů se vinuly daleko za vstupní bránu.

Po zaplacení jednotného vstupného 10 eur na osobu, jsme se konečně vydali do útrob monumentu, za jehož nynější podobu můžeme vděčit Gaudímu. Ten si potrpěl nejen na kolosálnost, ale rovněž na detaily, resp. odkazy z Bible, jimiž je vnějšek katedrály doslova posetý. Její stavba započala už v roce 1882 (její konec se plánuje kolem roku 2040) doslova na zelené louce a samotný Gaudí věnoval stavbě katedrály více než 40 let svého života, přičemž poslední roky bydlel přímo v katedrále.

Útroby katedrály jsou obestaveny lešeními a neustále se tu pracuje. I vzhledem k tomu nás osobně více oslnil exteriér stavby než interiér. Co vás ale určitě zaujme, je muzeum katedrály, umístěné přímo pod ní. Naleznete tam různé návrhy a plastiky a pokud se vydáte opačným směrem, do jedné z věží, za 2,5 eur vás výtah vyveze na hezkou vyhlídku na město.

Monumentální katedrálu jsme byli nuceni nechat za zády a pokračovat dál v průzkumu města. Šli jsme kopcem vzhůru a procházeli různé zapadlé uličky i hlavní třídy a nechali se unášet tepajícím životem Barcelony. Slunce se už pomalu chýlilo k západu, když jsme došli do parku Güell, kde stojí mnoho budov pocházejících z architektonických návrhů Gaudího. Zrovna v něm probíhal jakýsi hudební festival, kdy různí umělci hráli divákům na různých místech parku pro radost. V parku se nachází i Gaudího vila, ze které lze vidět hlavní barcelonské bulváry, táhnoucí se až ke břehům Středozemního moře.

Zpět na „naši“ zastávku jdeme už jistě - dolů z kopce. Chceme si koupit nějaké noviny, abychom si přečetli co se děje ve světě – české v trafikách nemají, tak se musíme spokojit s víkendovým The Daily Telegraph za 3,80 euro. Opět jsme čekali v podzemní stanici Passeig de Gracia na náš klimatizovaný vlak a do Formule, kam jsme dorazili po déváté hodině, jsme jeli mlčky a vyčerpaní a plní dojmů. Ani na večerní siestu v kavárně už nám síly nezbyly.

Text: Maxim Kucer & Jakub Štantejský

Foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský