Jen zhruba 30 kilometrů od hlavního města Tirany leží poklidné přímořské město Durrës (česky Drač), o kterém vám většina Albánců řekne, že tam vlastně nenajdete nic zajímavého. Mají trochu pravdu, přesto se v Durrës určitě zastavte. Proč? Čeká vás tam geniální středomořská kuchyně za ještě geniálnější ceny.
Abych Durrës nekřivdil, musím zmínit, že za jednodenní návštěvu stojí i bez jídla. Mimo jiné v něm totiž najdete největší amfiteátr na Balkánském poloostrově, do kterého se ve starověku vešlo až 20 tisíc lidí. Jeho část se zachovala dodnes, stejně jako část starověkého opevnění města.
Za prohlídku stojí i hlavní mešita a hlavně Archeologické muzeum, kde si můžete prohlédnout pozůstatky z dob staré Řecké, Římské i Byzantské říše, pod jejichž nadvládu Durrës postupně spadalo. I pláže v Durrës si získaly velkou oblibu jak mezi cizinci, tak mezi místními, ale s Albánskou riviérou na jihu země se nemůžou rovnat.
Pokud budu jen trochu moct, do Durrës se určitě velmi rád vrátím. A hlavní důvod bude již zmíněné jídlo. V posledních letech se sem totiž přesouvají albánští šéfkuchaři, kteří mnoho let pracovali ve vyhlášených restauracích v Itálii, a otevírají si tu vlastní podniky. Čeká vás tak pestrá škála světově vyhlášené středomořské kuchyně – od ryb přes krevety a další mořské plody až po těstoviny a skvělé saláty. Nehledě na vynikající albánské víno.
Jenže na rozdíl od Itálie a dalších středomořských turistických lokalit tu za jídlo v luxusní restauraci nenecháte peníze na celou dovolenou. Hlavně díky nízkým nákladům se ceny pohybují ve velmi příjemné cenové hladině a přitom vás čeká nezapomenutelný gastronomický zážitek.
Je jen otázkou času, kdy Durrës objeví hodnotitelé z prestižního Michelin Guide a o městě se ve spojitosti s jídlem začne mluvit po celém světě. Jakmile se to stane, ceny v nejlepších restauracích pravděpodobně poletí raketově nahoru. Proto neváhejte a vyrazte co nejdřív. Rozhodně to stojí za to.
Vřele doporučované místo, které jsem nesměla při své návštěvě oblasti Ochridského jezera v Severní Makedonii opomenout, leží 28 km jižně od Ochridu, v blízkosti hranic Severní Makedonie s Albánií. Je to klášter svatého Nauma, jednoho z významných následovníků a spolupracovníků Cyrila a Metoděje.
Albánie je sice nejchudším státem Evropy, ale o to je bohatší na přírodní krásy a historii. I díky tomu je cestovní ruch v této zemi na vzestupu. Tak se pojďme podívat, co zapomenutý kout Evropy nabízí svým návštěvníkům. My jsme pro svou dovolenou zvolili Durrës, abychom byli u moře, ale i na dosah přírody, horám i památkám.
Když jsem se Airbnb hostitele v Tiraně ptal, kam se v Albánii určitě podívat, poslal mě do malého městečka Përmet a přilehlého národního parku Bredhi i Hotovës na jihu země. Řeka Lengarices tam totiž vyhloubila majestátní kaňon, ve kterém navíc vyvěrají termální prameny.
Nedaleko jezera Ohrid se u hranice s Severním Makedonií rozkládá velký národní park Shebenik-Jabllanice, jedno z nejméně obydlených a rozvinutých míst celé Albánie. Jeho vrcholky se zvedají do výšky přes 2 200 metrů a najdete v něm mnoho druhů vzácných rostlin i zvířat. Tím nejznámějším je balkánský rys. Pojďme se do parku společně podívat.
Albánie zdaleka neláká jen historií a panenskou přírodou. Téměř celé její pobřeží nabízí nádherné pláže a my se teď podíváme na tu pravděpodobně nejkrásnější část, Albánskou riviéru na jihu země.
Nedaleko města Vlorë na jihu Albánie leží na první pohled nenápadný horský národní park Llogara. Při plánování cesty po Albánii jsem si na něj nechal jen půl dne, ale už jak jsem se k němu z dálky blížil, jsem toho litoval. Patří totiž mezi nejhezčí místa celé země a nabízí možnosti pro nezapomenutelné treky do hor.
Drsná příroda, hory, průzračně čistá řeka a majestátní hrad, který střeží středověké město. Tak by se ve zkratce dal popsat albánský Berat. Patří mezi nejnavštěvovanější místa země a právem se vyjímá na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Pojďme se do něj na chvíli přenést.
Albánie je malá a poklidná země, dokonce i její hlavní město Tirana působí ve srovnání s evropskými metropolemi hodně klidným dojmem. Však má také jen přes 600 - tisíc obyvatel. Ulice jsou ale plné života a Tirana určitě má své nezaměnitelné kouzlo.
Po týdnu se opět vracíme do Onufriho muzea. V patře objevujeme nevšední malbu Poslední soud. Zaujme nás také ikona císaře Konstantina s matkou Helenou. Takovou ikonu jsem ještě nikdy nikde neviděla. Po prohlídce procházíme labyrintem uliček až k horní pevnosti, kde je nádherná vyhlídka na horu Skodre, kam nechal diktátor Enver Hodža kyselinou vyleptat své jméno.
Z výletu do hor se vracím do betonové Tirany. Další den plánuji cestu k jezeru Komani. Jedeme směrem na město Shkoder, ale před ním uhýbáme po „žluté“ silnici do vesničky Komani. Pak projedeme tunelem a nasedáme na super malou lodičku. Připadám si, jako bych se ocitla v jiném světě. Hory všude kolem mi připomínají Norsko, ale teplo a voda zase Thajsko. No nádhera.
Ať už jste o Albanyi zaslechli cokoliv, nepřestane vás vábit a odpuzovat, lákat a odrazovat. Přesto jsem ji dala šanci a jela si vytvořit vlastní názor na tuto rozporuplnou zemi. Plná nadšení a očekávání jsem z Tirany podnikla výpravu do nejbližšího národního parku Quafstama jeepem.
Dnes se s Albánií rozloučíme. Opět začneme historií, která je neoddělitelně spjata i s místními památkami. Mezi nejvýznamnějšími politiky po založení Albánské republiky roku 1912 byl muslim Zog. Ten se v roce 1924 stal albánským prezidentem a o čtyři roky později se prohlásil králem. Uvědomoval si totiž, že Albánye je příliš malá země, aby mohla prosperovat samostatně a proto navázal vztah s Italy.
Nádherné pláže, vysoké hory, krásné národní parky, jezera, tradiční zemědělci či majestátní hrady. Albánie nabízí opravdu mnoho, přitom je turismem zatím téměř nepolíbená. V následujícím seriálu se postupně podíváme na několik míst, která rozhodně stojí za návštěvu.
Novoroční číslo časopisu Krásy Slovenska přináší zajímavý rozhovor s geografem z Geografického ústavu Slovenské akademie věd - RNDr. Jánem Hanušinem, CSc., pozve vás napříč Kubínskou holí na Oravské Maguře a představí tajemné Javorníky.
Takovýto dokumentární film zatím nemá žádná řeka na světě. Jenom náš Hron! Legendami opředený vrchol Královy hole, tam začíná příběh, který se bude rozprostírat na dlouhých několika sto kilometrech. V jejich útrobách se nachází horská voda, která si hledá cestu, aby mohla dávat život dolinám. Přesně těmito slovy vás uvítá nově vzniklý film světového charakteru.