Nepál X: Samagoan

Zpočátku vedla cesta poměrně strmě do kopce, a to až do vesnice, jež nesla název Shiala. Tato vesnice vypadala příšerně. Byla jakoby rozpadlá a temná. Byla plná dětí, které se na nás vrhly a žebraly propisky. Jedině u cesty stojící koník se nám zalíbil, ale i ten se k nám otočil zadkem. Hari říkal, že Shiala je v současné době v rekonstrukci. Rozhodně jsme se tady nehodlali zdržovat ani na okamžik a šli jsme hned docela příjemným terénem dál, až do našeho dnešního cíle - Samagoanu.

Přesto, že Samagoan je významná vesnice, která slouží jako výchozí bod pro expedice na Manaslu, nevypadá o mnoho lépe než Shiala. Už po příchodu na nás působila jako město duchů a svůj dojem nezlepšila, ani když jsme ji prošli celou. Lodžií tu bylo sice hodně, ale byly plné. Naštěstí jsme narazili na nějakého muže, který když viděl, že sháníme ubytování, promluvil s Harim a odvedl nás k jednomu hotýlku, kde jednu místnost přeci jen našli. Bohužel při tom ale museli vystěhovat několik Nepálců. Jednalo se pravděpodobně o průvodce a nosiče. Byla to jediná noc, kdy Hari spal v jedné místnosti s námi. Tady jsem zjistila, že jsem celá poštípaná od blech a Zuzka taky. Jediný Milan zůstal blechami nedotčen. Nevěděli jsme přesně, kde jsme k nim přišli, ale měli jsme je a trvalo nějakou dobu, než jsme se jich zbavili. Pro mě to od té doby znamenalo začátek pravidelného mazání štípanců ve dne i v noci Fenistilem.

Bylo velmi příjemné, že jsme v lodžii v Samagoanu potkali několik lidí, které jsme znali ze začátku treku. První jsme se setkali s dvojicí mladých Francouzů. Říkali, že mají na celý trek asi 13 dní a že tedy nemají moc času na aklimatizaci. Byli z Bretaně a prý se po návratu z Nepálu chystají začít nový život někde v Alpách. Druhá dvojice byl pár důchodců z Nového Zélandu. Paní se pořád tvářila docela nepříjemně a sotva nás pozdravila. Nikdy jsem ji neviděla, že by se usmála. Pán, jak se ukázalo, byl naopak velmi milý a po večeři se s námi dal do řeči. Říkal, že byli s jeho paní v Nepálu už několikrát a že se rozhodli, že sem na důchod pojedou jako dobrovolníci, což taky udělali. Paní učila angličtinu a pán zařizoval něco ohledně vodovodů. Cestovali prý kdysi i v Tibetu, který už, podle pánových slov, není, jaký býval. Pravý Tibet se svou kulturou se teď odstěhoval do Nepálu a hlavně do Indie. Pán povídal, že se dívali ze svého pracoviště na Manaslu a tak se rozhodli zakončit svůj pobyt v Nepálu tímto trekem. Spali zde jako jediní ve stanu. Když se Zuzka zeptala, jestli jim tam není zima, pán odvětil, že má velmi milující ženu. Tak nevím.

Poslední, koho jsme potkali, byla dvojice Čechů – Pavla a Janek. Potkali jsme je úplně první den cesty a několikrát jsme se s nimi navzájem předcházeli. Říkali, že se v Nepálu seznámili před rokem a že už tady byli několikrát. Chtěli projít tento trek, pak část Annapuren a nakonec dojít do nějaké vesnice, kde chtěli strávit dva týdny. Také to bylo velmi milé setkání.

Protože výška tři a půl tisíce metrů už zaslouží dostatečnou aklimatizaci, rozhodli jsme se, že jeden den v Samagoanu zůstaneme a vydáme se na výlet směrem k základnímu táboru Manaslu. Tam jsme se tedy na druhý den vydali.

Text/foto: Kristýna Bartůňková