Východní Slovensko, Bukovské vrchy II – putování divočinou
Po dobré večeři jsme se rozhodli, že půjdeme hledat tábořiště, které by podle mapy mělo být někde za vesnicí směrem po červené turistické značce. Počasí se naštěstí trochu umoudřilo a my jsme tak mohli vyrazit z restaurace bez pláštěnek. Po chvilce pátrání jsme nakonec zjistili, že tábořiště je součástí informačního centra, které je úplně posledním domem ve vesnici. Zeptali jsme se místních dělníků, kteří zrovna centrum rekonstruovali, zda si můžeme na tábořišti rozdělat stany. Ochotně souhlasili a navíc nás ještě pozvali na grilování. Holky však byly natolik unavené, že šly spát, a tak sociální část večera jsem musel zachraňovat já.
Ráno jsme vše sbalili, rozloučili se a kolem půl desáté jsme vyrazili dobýt nejvyšší vrchol Bukovských vrchů – Kremenec. Z Nové Sedlice, která leží zhruba ve 450 m n. m., se prakticky stále stoupá přes Temný vršok, Stužickou rieku, Kamenistý potok až na samotný vrchol. Poslední část (asi 200 m pod vrcholem) vede po slovensko-ukrajinské hranici. To byl zároveň asi i nejtěžší úsek tohoto dne, protože závěrečné stoupání je velmi prudké a navíc se opět rozpršelo, což výstup posledních metrů značně ztěžovalo. Odměnou nám byl pohled na pomník Kremenec, který značí slovensko-polsko-ukrajinské trojmezí. Posilnili jsme se vrcholovou čokoládou, a protože na zlepšení počasí to nevypadalo, rozhodli jsme se ihned pokračovat dál směrem po červené turistické trase. Ta nás měla dovést přes Kamennú lúku, Hrúbky a Čierťaž až do sedla pod Čierťažou, kde jsme plánovali náš první nocleh v turistické útulně.
Do sedla to bylo z Kremence necelé 2 hodiny chůze a k našemu potěšení byla útulna ještě volná, a tak jsme neváhali a hned se zabydleli. Útulna se nachází na slovenské straně. Na straně Polska je otevřený altán, který se dá použít jako přístřešek, nikoliv však jako místo na spaní. Využili jsme ho při vaření. Z bezpečnostních důvodů se obecně doporučuje vařit jídlo alespoň 50–100 metrů od chaty nebo stanu. Medvědi mají výborně vyvinutý čich a vůně večeře je pro ně samozřejmě velkým lákadlem. Před spaním jsme také pověsili veškeré odpadky a jídlo pod střechu altánu. Asi to nebylo úplně ideální místo, ale jak jsme později viděli u polských turistů, kteří spali ve stanech vedle altánu, s jídlem uvnitř batohů si opravdu žádné starosti nedělali a také ve zdraví přežili.
Noc strávená v chatě byla chladná a velmi větrná, takže jsme se moc dobře nevyspali. Naštěstí ale už nepršelo. Vyrazili jsme tedy na naši nejdelší část přechodu, která však měla vést víceméně po hřebeni s občasnými výstupy a sestupy. Po cestě se nám naskytlo několik krásných výhledů do okolí, hlavně z Jarabé skály, odkud bylo možné vidět i Novou Sedlici a vesnici Zboj. Z Jarabé skály jsme pokračovali na horu Ďurkovec, kde bylo další vyhlídkové místo, tentokrát s výhledem na všechny světové strany. V sedle pod Ďurkovcem jsme shodou okolností potkali kamaráda Milana z Čech, který se v tu dobu se svými přáteli také toulal po Bukovských vrších. Měli však namířeno do polské Wetliny, což byl jiný směr než ten náš.
Při velmi větrných podmínkách jsme pokračovali dále směrem na Plašu a vrchol Kruhliak, odkud jsme konečně sešli do Ruského sedla. Útulna je zde kousek stranou od turistické pěšiny a je dobře značená. Zároveň zde měla být i studánka a pramen řeky Cirochy, kde jsme plánovali doplnit vodu. K našemu zklamání byl však pramen řeky vyschlý a voda ve studánce nebyla úplně čistá, jak jsme si představovali. Po převaření se však použít dala. Tentokrát jsme byli v tábořišti sami. Protože bylo opravdu chladno, rozhodli jsme se rozdělat oheň a alespoň na chvilku se ohřát. Ještě před ulehnutím do teplých spacáků jsme pro jistotu obrátili stůl do svislé polohy do místa vchodu do chaty tak, abychom alespoň pocitově usínali odděleni od divoké zvěře běhající po okolních lesích. O tom, jak jsme náš přechod dokončili, se dozvíte opět za týden.
GPS: (Nová Sedlica) 49°02'53.6"N 22°30'56.1"E
Text a foto: Vojtěch Bližňák
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek