Norsko: Severské metropole VIII – Lillehammer

Další lahůdka je teprve před námi. Návštěva opravdu vydařeného skanzenu Maihaugen. Muzeum lidové architektury bylo otevřeno už v roce 1904. Založil ho norský lékař a sběratel lidového umění Anders Sandvig. Je to vlastně celé město s asi 150 historickými budovami. Obzvlášť příjemné a vlastně i překvapivé je to, že skanzen „žije“. Téměř v každém domku někdo bydlí, přivítají vás, jako byste šli k nim na návštěvu a vyprávějí vám, jak zde žijí a čím se živí. Jsou zde i děti, které v sezoně nechodí do školy, musejí rodičům pomáhat s úrodou. Když se v Rožnově pod Radhoštěm připravovala realizace tamního skanzenu, přijeli se naši učit sem.

Nejdříve je třeba zajít do kostela. Před vikingským kostelíkem nás vítá paní, která nás zároveň zve dál. Všichni se způsobně usadíme do lavic a výklad může začít. Tento kostel byl do skanzenu přemístěn z jiného místa. Původně měl tento katolický kostel obdélníkový tvar, tvořila ho jen centrální část nynější stavby. Neměl žádná okna ani osvětlení. Mše probíhala v latinském jazyce – nikdo jí ale nerozuměl, a tak trvala jen 30 minut. Poté co Norsko připadlo pod správu Dánska, byly ke kostelu přistavěny boční strany s okny. Kázalo se v dánštině a do kostela byly umístěny nové lavice. Došlo také ke změně na luteránský kostel. Kázání se protáhlo na 2–3 hodiny. Když se kostel přesouval na své nynější místo, bylo hodně jeho vybavení poškozeno nebo se ztratilo, takže to současné je poskládané z různých míst.

Z kostela pokračujeme dál na farmu. Narazíme na útulný dřevěný domek, uvnitř sedí matka se dvěma dětmi, které něco vyšívají. Usadíme se ke stolu a poslechneme si vyprávění z minulosti. Dozvídáme se, že na farmách býval dům letní a zimní. Ten letní byl výrazně větší – musela se do něj vejít celá rodina i s čeledíny. Všichni zasedali k jednomu stolu. V chalupě spal jen farmář s rodinou, děvečka a čeledíni spali u dobytka. Dozvídáme se, co jedli, pili a jak život na farmě probíhal. Vyprávění je velmi zajímavé, poté máme prostor si prohlédnout celou farmu, včetně chlévů. Poměrně velkým zážitkem je návštěva místní školy. Paní učitelka už nás čeká před budovou. Děvčata mají své místo napravo učebny, chlapci zase nalevo. Začíná výuka. Probereme výslovnost zvláštních norských písmen, která v češtině nenajdeme. Paní učitelka vše píše na tabuli a následně nás zkouší. Napotřetí se zdá, že jsme byli úspěšní, tak si zazpíváme nějakou českou národní a hodina již pomalu končí. Naše průvodkyně působí opravdu věrně a všichni jsme si to dost užili.

Stoupáme do mírného kopce až k rybníku a pokračujeme do novější části. Tedy novější, jsou zde domy z počátku dvacátého století. Nejdříve jsem si říkala, že dovnitř ani nemusím, ale naštěstí jsem si to rozmyslela. Je to tu báječné. Nábytek, kuchyňské zařízení – vše mi připomíná dětství.

Pokračujeme vesničkou dál a je to čím dál hezčí, nechybí voňavá cukrárna, důležitá lékárna, pošta ani nádraží, někde jsou živí obyvatelé, jinde třeba figuríny. Abych si tu atmosféru náležitě vychutnala, objednávám místní specialitu – lahodné vafle s domácí marmeládou a zakysanou smetanou.

Čas letí jako splašený, musíme se vydat na cestu. Před námi je asi 7 hodin dlouhý přejezd do Stockholmu, v kempu Ängby bychom měli být nejpozději do 22 h.

GPS: 61°06'51.4"N 10°27'58.1"E

Text a foto: Magdaléna Radostová