Kazachstán – po vlastní ose II.

Hedvábná stezka

Vzdalujeme se Bajkonuru a ze sovětské minulosti Kazachstánu se přeneseme do úplně jiného období, do dob slávy Hedvábné stezky. Jedna z jejích větví v minulosti procházela přes město Turkestán na úplném jihu Kazachstánu. Objevujeme tu pozoruhodné mauzoleum Kjoha Ahmed Yasaviho, které je zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Samotný Turkestán leží na křižovatce karavanních cest ze Samarkandu, Buchary a Chivy do severního Kazachstánu. Mauzoleum Kjoha Ahmed Yasaviho nám svojí podobou velmi připomínalo architekturu těchto perel Hedvábné stezky.

Stavba je to vskutku monumentální! Na výšku měří 41 metrů, půdorys má rozměry 65 × 46 metrů. Obdivujeme bohaté ornamentální zdobení z modrých kachlíků. Bohužel na čelním portále chybí, nebyl totiž nikdy dokončen. Atmosféra orientu a dávných karavan na nás dýchá na každém kroku, člověk má pocit, že se tu zastavil čas. Teploměr ale ukazuje 48 stupňů ve stínu a na slunci u mauzolea se už nedá vydržet.

Nebeské hory na obzoru

Blížíme se k hranicím s Kyrgyzstánem. Na obzoru se zvedá pohoří Ťan-šan (v překladu „Nebeské hory“) a společně s horami se proměňuje celý ráz krajiny. Poušť končí, objevují se stromy a zeleň. Po dlouhé době vidíme řeky a potoky. Vody je tu zřejmě dost, lidé si v řekách myjí auta, u silnic ve vesnicích mají pumpy na vodu, kde si každý může nabrat tolik vody, kolik potřebuje. Potkáváme pastevce se stády ovcí, krav a koz. U silnic se prodává ve stáncích včelí med. Voda zkrátka s sebou přináší život.  

Kazašský Grand Canyon

Říční síť je však v Kazachstánu poměrně řídká, většina hlavních řek prochází okrajovými částmi země. Nejinak to platí i pro smaragdovou řeku Čaryn, která protéká jihovýchodním cípem Kazachstánu. Jeden z jejích přítoků tu vyhloubil naprosto fascinující kaňon, který místní hrdě nazývají „kazašský Grand Canyon“. Zařezává se do hloubky 100 až 300 metrů a tvoří ho bizarní skalní útvary, které svým tvarem připomínají zkamenělé hrady. Možná proto dostala tato nejkrásnější část kaňonu jméno Dolina zámků. Zdejší krajina hraje celou paletou barev. Nad řekou Čaryn se sklání vrby a vytvářejí tak zelenou oázu, která ostře kontrastuje s rudými skalními stěnami kaňonu. Celé území bylo pro svůj význam roku 2004 vyhlášeno národním parkem.

Zlaté sedlo a divocí koně

Kousek dál na sever se nachází další pozoruhodný národní park. Jeho jméno Altyn-Emel v překladu znamená „Zlaté sedlo“. Zdejší různorodá krajina se rozkládá na území o rozloze 4 600 km² a zahrnuje barevné kopce Aktau a Katutau, archeologické naleziště Bešatyr a zpívající písečnou dunu.

Duna dostala jméno „zpívající“ díky zvláštnímu dunivému zvuku, který vydává. Tento písečný pás převyšuje okolí o 150 metrů a táhne se na délku 3 kilometrů. Stoupáme nahoru na vršek duny, písek rozpálený poledním sluncem se nám sype do sandálů a strašně pálí. Otvírá se nám pohled na celý národní park. Je to fascinující. Tato na první pohled nevlídná step je ve skutečnosti plná života. Obývá ji asi 260 živočišných druhů. Pasou se zde divocí koně Převalského, kulani (druh osla), gazely džejran a stáda bucharských jelenů. Nám se podařilo i v pravé poledne zahlédnout několik gazel a divokého koně. Toto jedinečné místo je pro nás bohužel poslední zastávkou na naší přes 3 000 kilometrů dlouhé cestě Kazachstánem. Nebyli jsme tu ale určitě naposledy. Kazachstán je úžasná země a ještě tu na nás čeká spoustu míst, která musíme v budoucnu navštívit, třeba to stihneme letos...

GPS: 43°17'52.7"N 68°16'14.0"E (Turkestan)

Text a foto: Jolana Sedláčková