Indonésie XII.: Expedice 2011 – Poslední odpočinkový den u moře a odlet domů

Cesta k Indickému oceánu
Další den jsme strávili na našem pobřeží. Autobusem jsme se převezli do střediska Collection, což bylo nákupní centrum skládající se z množství malých obchodů u moře, ležící asi 5 km od našeho hotelu. Kupodivu tam bylo moře mnohem hezčí. Když jsme do něj vešli, cítili jsme se jako v akváriu plném ryb. I resorty tam byly špičkové. Za mysem už měl být Indický oceán se svým příbojem a surfaři. Zdálo se mi to docela blízko, tak jsem si půjčil kolo a vyrazil jsem po pobřeží. Daleko jsem se ale nedostal, musel jsem odejít od moře. Pokračoval jsem po chodníku podél cesty, ale když i ten skončil, vzdal jsem to. Proplétat se na kole po normální silnici plné dopravy jsem neměl odvahu. A tak jsem bohužel Indický oceán nespatřil.

Večer jsme se vrátili do našeho hotelu pěšky podél pobřeží. Začalo to městskou pláží plnou křiku a dovádění místních dětí, pokračovalo to procházkou předními katalogovými resorty, až jsme se dostali k našemu hotelu. Na závěr jsme si dali opět výbornou večeři, během níž jsme se od číšníka dozvěděli, že my přes rok šetříme a pak jedeme na dovolenou, avšak na Bali tomu tak není. Balijčan vše, co ušetří, utratí na rodinné oslavy.

Den odletu
A je to tady, závěr naší expedice. Dali jsme si poslední snídani, masáže, Jarce 1 namalovali na nehty kytičky, utratili jsme poslední statisíce místní měny, sbalili jsme se, rozloučili se s Bali a odletěli. A letěli jsme a letěli, přes Indický oceán a Indii, později čekali na letišti v Singapuru, a pak v Doha (Katar) a z okna se dívali na Perský záliv a Arabský poloostrov s jeho emiráty. Občas jsme jedli a občas jsme dostali trochu whisky nebo vína a nad Kuvajtem jsme asi půl hodinu chrastili i s letadlem jako po silnici 3. třídy (asi to byly turbulence) a letěli jsme přes Irák a jeho hlavní město a proletěli jsme přes Černé moře a Dunaj a přes Drákulu a jeho hrady v Karpatech a přes Győr, a kousek i přes Rakousko, až jsme přistáli ve Vídni.

              

Po cestě do Bratislavy nás už nepředbíhaly skútry, nikdo nedělal TUT ani TUTU, při cestě nebyly obchody ani obchůdky, nepostávalo tam milion lidí, nikdo nám nechtěl nic prodat, nikdo se na nás neusmíval, byli jsme doma, byli jsme opět v naší vymírající staré dobré Evropě.


Text a foto: Stanislav Lupták

Překlad: Stanislava Waniová