Bolívie – Uyuni a solná pláň
Publikováno: 10.10.2016
Když na terminálu ve městě Cochabamba zjistíme, že se autobusové společnosti rozhodly stávkovat, trochu nám to naruší následující plány. V Bolívii stávky nejsou nic neobvyklého. Jsme tady druhý týden a už zažíváme druhou. Zaměstnanci i samotní obyvatelé tuto věc berou sportovně a nějak je to neznepokojuje. Bylo nám několikrát sděleno, že taková stávka bývá nejméně na tři dny. A poslední autobus z tohoto terminálu vyjíždí v 18.00, pak se stávkuje! Některé spoje byly přesunuty, jiné úplně vyškrtnuty. Stejně jako doprava do města Potosí, kam máme namířeno. Narychlo měníme plány a odjíždíme jediným a posledním autobusem do Uyuni.
Město Uyuni leží opuštěné na altiplanu (náhorní plošina) v jihozápadní části Bolívie nedaleko hřebene And (ve výšce kolem 3 600 m n. m.) a slouží víceméně pro turisty, kteří se sem přijeli podívat na solnou pláň – Salar de Uyuni. Jela se tu také část etapy závodu Dakar. Do města přijíždíme kolem páté hodiny ranní, kdy je zde naprostá tma a k tomu hrozná kosa. Než si stihnu oblíknout všechny věci, které si s sebou vezu, odchytává nás v tlusté péřové bundě paní, kterou moc obdivuju. Každý den v těchto mrazivých nočních hodinách shání turisty přijíždějící do Uyuni, aby jim nabídla své služby. Za tu statečnost se s ní v kanceláři domluvíme na výletě na Salar de Uyuni (150 BOB/525 Kč), dostaneme i slevu a navrch snídani s teplou kávou. Když se rozední, paprsky jsou našimi nejlepšími kamarády. Za světla město připomíná westernové městečko. Nižší budovy, široké a kolmé ulice, prohánějící se vítr po pouštní oblasti a poklidná atmosféra. Nejrušněji zde začíná být kolem půl desáté, kdy všechny agentury začnou startovat džípy a vyjíždět na tour na solnou pláň.
I my s dalšími pěti členy nasedáme do auta a vyrážíme na první prohlídkové místo – směrem k vlakovému hřbitovu (Cementerio de Trenes), který chátrá za městem.
Zde se projdeme kolem zrezivělých parních lokomotiv a několika tun zkorodovaných vagonů, které kdysi jezdily plné stříbra po první postavené železnici v Bolívii (spojovala Uyuni s Antofagastou u Tichého oceánu). Od hřbitova pokračujeme k městu Colchani, kde se denně těží sůl (ročně až 25 000 tun) a taky je zde menší solné muzeum. Nyní prosperuje také z prodeje suvenýrů nejen se solnou tematikou, neboť zde staví všechny džípy z Uyuni, aby se turisti porozhlédli. Potom už se rozjedeme po bílé pláni, která se rozprostírá do nekonečna. Salar de Uyuni je největší solnou plání na světě (cca 11 000 km2) a leží ve výšce 3 650 m n. m. U Solného hotelu, kde má Dakar i svou sochu postavenou ze solných cihel, obědváme a nasáváme slanou atmosféru. Po obědě se všechny džípy rozjíždějí různými směry. Nevede tudy pouze jedna cesta, ale každý se může vydat svou vlastní, nejspíš aby si kdokoli vychutnal to bílé nekonečno a monstrózní rozlohu. Najednou zůstáváme na sněhově bílé pláni dočista sami. Nechápu, kam se všichni ztratili.
Celkem mě překvapuje pohled z okna auta, kdy jedeme stále jedním směrem a člověk by vůbec neřekl, že se posunuje. Naprostá dezorientace. Před sebou mám obrys ostrova Isla Incahuasi a nezdá se mi, že by se nějak přibližoval. Řidič jede stálou rychlostí 100 km/h asi dvacet minut, čili urazíme 33 km po rovné ploše a nepřijde mi, že bychom se pohnuli z místa. Pak se najednou začne ostrov přibližovat a jsme hned u něj. Ostrov Isla Incahuasi (také se mu říká Isla del Pescado), s velikostí 24 ha, je od Colchani vzdálen 80 km a je celý porostlý až dvanáctimetrovými kaktusy rodu Trichocereus. Vstupné na ostrov činí 30 BOB (105 Kč). Šofér nám tady dává hodinovou pauzu a my ji využíváme k obejití tohoto ostrova. Připadáme si jako solní Robinsoni, kteří jsou uvězněni na ostrově, kde kolem dokola je jen oceán, který je tvořen šestiúhelníkovými solnými destičkami.
Odtud se pak ještě přesuneme k zatopené části solné pláně u vesnice Coqueza. Jednou za rok bývá dokonce i celá pláň pod vodou a vytváří tak obrovské přírodní zrcadlo. U vesnice Coqueza, která odpočívá pod vulkánem Tunupa (5 400 m n. m.), pozorujeme plameňáky a čekáme na konec dne. Hodiny tady totiž děsně letí a my už se bohužel musíme vydat zpět na cestu k městu Colchani. Řidič nám ještě zastaví na západ slunce, abychom si vychutnali, jak si hraje s oranžovorůžovým zbarvením s bílou plání. Poté co slunce nenávratně zaleze za obzor a ještě dlouze čaruje s barvami na obloze, nastane zima.
To, co je pro Peru Machu Picchu, je Salar de Uyuni pro Bolívii. Hlavní trhák země, který přitáhne nespočet turistů denně. Ono se také není čemu divit, protože Salar je opravdu impozantní místo, které bere dech.
GPS: (Salar de Uyuni) 20°28'04.0"S 66°49'56.8"W
Text a foto: Tomáš Novák
Vložit nový příspěvekSouvisejicí články
Publikováno: 9.11.2020
Cestování se po současné pandemii určitě změní. Země, které byly dosud turisty opomíjené, se stanou ideálními destinacemi pro bezpečnou a klidnou dovolenou. Kanadský informační systém o cestujících ETA sestavil žebříček ze 170 zemí, které jsou z pohledu množství návštěvníků i hustoty obyvatelstva ty nejvhodnější.
Publikováno: 14.11.2016
Než dojedeme do města Asunción, musíme projet přes Gran Chaco. To se rozprostírá na území státu Argentina, Bolívie a Paraguay. V Paraguayi zabírá velkou část severního území, o které byla ve 30. letech 20. století vedena válka s Bolívií, kterou Paraguay vyhrála. Příčina byla v tom, že se obě strany mylně domnívaly, že se zde nachází ropné bohatství. Dnes je to jen suchá a vyprahlá rovina, řídce zarostlá pastvinami a stromy.
Publikováno: 7.11.2016
Santa Cruz de la Sierra je největší město Bolívie a leží ve středovýchodní části země. Daleko od And se rozprostírá v rovině pouštní oblasti a zajímavostí na tomto městě je pohled na něj z ptačí perspektivy. Oválný půdorys tvoří čtyři obchvatové kruhy (anillos). Tyto kruhy spojují radiales – paprsky hlavních silnic, které jsou číslovány po směru hodinových ručiček a je jich 27. Město spíše připomíná rozlehlou vesnici, a to kvůli nižší zástavbě a klidnému životu. Ale je zde i pár noblesnějších uliček s drahými butiky. Nikdo nikam nepospíchá a místní lidé rádi posedí na lavičkách v centru a odpočívají, takže se dá říct, že jejich hodinky na rukou jsou spíše zdobným doplňkem.
Publikováno: 12.9.2016
První město v Bolívii, které navštíví cestovatel jedoucí pozemní cestou z Peru, je většinou Copacabana. Pokud ne, měl by určitě návštěvu zvážit. Když městu odpustíme povinný a zbytečný poplatek 2 BOB (1 BOB = cca 3,5 Kč), je Copacabana hezké a klidné místo k odpočinku, umocněné požitkem při pohledu na jezero Titicaca. Město je malé, což dodává tomuto malebnému jezernímu letovisku neuvěřitelné kouzlo a dá se zde dlouze procházet a vychutnávat si jej.
Publikováno: 31.10.2016
Kupování lístků na autobus v Bolívii je perfektní zážitek a zkouška nervů na obou stranách. Ve městě Sucre kupujeme lístky do vesnice Samaipata, která je směrem na Santa Cruz de la Sierra, což by mělo být naše poslední město v Bolívii. Ve vesnici Samaipata si chceme na chvilku oddychnout, protože v posledních dnech jsme víceméně létali v davech lidí.
Publikováno: 17.10.2016
Cesta z Uyuni do města Potosí trvá pouze tři hodiny a nedívat se z okna by bylo hříchem. Od ploché pouštní oblasti se silnice zvedá a přejíždí se přes nevysoké, ale o to krásnější duhové hory. Stále má krajina pouštní charakter, oblast je dost vyprahlá a bez velké vegetace. Kolem cesty můžete ale zahlédnout lamy i nandu.
Publikováno: 24.10.2016
Sucre je nejhezčí a koloniálně nejzachovalejší město Bolívie, které jsme na naší cestě navštívili. Je to také nejupravenější a nejčistší město v tomto státě. Tak nějak tady jde cítit ten řád a chuť lidí udržovat své město v uhlazeném stylu. Je elegantní a barevně jednoduché a místní jsou na to hrdí, když městem procházejí. Velikostně je podobné Potosí a žije zde necelých čtvrt milionu lidí. Od roku 1991 je právem zařazeno na seznam UNESCO.
Publikováno: 19.9.2016
Ze slunné Copacabany jedeme přes bolivijskou metropoli La Paz rovnou do malé vesničky Coroico, kterou jsme cíleně vybrali k několikadennímu odpočinku v přírodě. Z La Pazu jede do této vesnice přímé colectivo (hromadná přeprava – dodávka) kolem tří hodin (cena 150 Kč). Z nadmořské výšky 3 600 m n. m. (La Paz) musíme vystoupat ještě o další výškový kilometr, abychom následně sestoupali serpentinami rovnou do oblasti Yungas (přechodová oblast mezi vysokohorskou krajinou And a nížinatými pralesy). Vede tudy i vyhlášená bolivijská atrakce „cesta smrti“, která je nyní jen turistickou podívanou. Od roku 2006 se jezdí po nové asfaltové cestě, a tak bahnitá „nejnebezpečnější cesta světa“, kde údajně ročně zahyne až 300 lidí, je využívána převážně jen pro sjezdy na kolech.
Publikováno: 26.9.2016
Na město La Paz jsem byl v Bolívii zvědavý asi nejvíc, protože mě vždy svou nezvykle vysokou polohou (pro metropole) lákal. Říkal jsem si, jak tam lidé v těch 3 600 metrech nad mořem vlastně žijí. Poté, co jsem v těchto výškách v Andách pobýval v Ekvádoru nebo Peru, jsem zjistil, že to tak složité není. Prostě si člověk zvykne. I tak je svou nadmořskou výškou La Paz raritou mezi světovými velkoměsty. Samotné město vypadá, jako by leželo v kráteru a po svazích kolem dokola jsou vystaveny domy z pálených cihel, což vypadá dosti uspořádaně. Z blízka je to však neuvěřitelný chaos uliček a rozestavěných domků. Dole v centru se pak tyčí vysoké budovy mezi historickými stavbami. Je to zajímavá všehochuť. Nad tím vším jezdí lanovky, které zde simulují nadzemku či metro. Je to nejrychlejší spoj z jednoho konce na druhý.
Publikováno: 3.10.2016
Nejrychlejší a nejjednodušší přejezd do vesnice Torotoro z La Pazu je nočním autobusem do Cochabamby, kde následně přestoupíte na colectivo (místní hromadná doprava). O tři čtvrtě na šest ráno bloudíme terminálem Cochabamby a zjišťujeme, ze kterého nástupiště jede nějaký spoj do vesnice Torotoro. Paní u informací je ještě rozespalejší než my, tak komunikace malinko vázne, avšak i tak z ní s přestávkami na zívání vyloudíme, že musíme na jiný terminál. Jediné spoje vyjíždějí v šest ráno, tak abychom si prý pospíšili. Toho využívá před budovou taxikář, který nám nabulíkuje, jak je místo odjezdu daleko a nadsadí si cenu. Ač neradi, kývneme panu taxikáři a jedeme s ním celé dvě minuty do vedlejší čtvrti, kde ještě panuje tma. Vysadí nás u garáže a lidem stojícím u dodávky nahlásí, že dovezl dva cizince. S úsměvem přebírá 15 BOB (55 Kč).
Publikováno: 10.11.2010
Jižní Amerika mě vždycky táhla k sobě jako magnet. Byla ale pro mě, studentku s ne příliš velkými příjmy, spíše takovým prozatím nedostupným snem, odloženým do budoucna. Jednoho dne mi v práci můj kolega Vojta řekl: "Nechtěla bys jet do Jižní Ameriky… Peru, Chile nebo tak...?" a tím mi v hlavě vyhlodal díru.
Publikováno: 17.11.2010
Po příletu do Peru jsme se přesunuli z Limy do hor. Do Huarázu, který leží v nadmořské výšce 3091 m, jsme dorazili asi v sedm hodin ráno.
Publikováno: 24.11.2010
Ráno jsem si jela na nádraží autobusu pro batoh, který mi jako jediné z naší skupiny do Limy nepřiletěl. Po několika telefonátech na letiště jsme byli s KLM dohodnuti, že dneska přijede ranním autobusem.
Souvisejicí fotogalerie
Pro mnoho turistů není Bolívie při návštěvě Jižní Ameriky hlavním cílem, ale naštěstí ji náš auto...
Peru coby typická jihoamerická země rozněcuje představivost jako málokteré místo na světě. Země v...
Zde se projdeme kolem zrezivělých parních lokomotiv a několika tun zkorodovaných vagonů, které kdysi jezdily plné stříbra po první postavené železnici v Bolívii (spojovala Uyuni s Antofagastou u Tichého oceánu). Od hřbitova pokračujeme k městu Colchani, kde se denně těží sůl (ročně až 25 000 tun) a taky je zde menší solné muzeum. Nyní prosperuje také z prodeje suvenýrů nejen se solnou tematikou, neboť zde staví všechny džípy z Uyuni, aby se turisti porozhlédli. Potom už se rozjedeme po bílé pláni, která se rozprostírá do nekonečna. Salar de Uyuni je největší solnou plání na světě (cca 11 000 km2) a leží ve výšce 3 650 m n. m. U Solného hotelu, kde má Dakar i svou sochu postavenou ze solných cihel, obědváme a nasáváme slanou atmosféru. Po obědě se všechny džípy rozjíždějí různými směry. Nevede tudy pouze jedna cesta, ale každý se může vydat svou vlastní, nejspíš aby si kdokoli vychutnal to bílé nekonečno a monstrózní rozlohu. Najednou zůstáváme na sněhově bílé pláni dočista sami. Nechápu, kam se všichni ztratili.
