Peru - můj splněný sen II.

Aklimatizace – den první

Hned na nádraží nás odchytil chlápek s nabídkou hostelu za 15 solů za noc. To se nám zdálo jako dobrá cena, takže jsme prohlásili, že se pojedeme podívat. Vzali jsme si taxi za 3 soly. Na naše poměry je to opravdu hubičková cena. Zároveň je tento způsob přepravy ve městech nejběžnější a sehnat taxíka nedá žádnou práci. Po prohlídce jsme seznali, že tento hostel, jménem La Cabaña, je opravdu dobrá volba. Třílůžkové pokoje byly čisté, se sociálním zařízením a v patře jsme měli k dispozici terasu, ze které byl výhled na nejvyšší horu Peru Huascarán (6768 m n. m.). Hostelu šéfoval sympatický tlusťoch - profesor filosofie, který vždycky, když nás viděl, volal „La Republica Checa“ nebo „Checos“ a smál se.

Poté, co jsme se ubytovali, jsme se vydali na první aklimatizační výlet. Aklimatizaci tu nelze podceňovat ani přesto, že oproti jiným vysokohorským oblastem světa (jako jsou například Himálaje) jsou tu posunuté izobary a vliv nadmořské výšky je snížený o několik set metrů. Výlet jsme naplánovali k oblasti u jezera Churup v Cordilleře Blance, které leží ve výšce 4485 m n. m. Jali jsme se hledat odvoz do nějakého výchozího místa. Asi 2 hodiny se chodilo po městě a tak nějak různě smlouvalo o nejlevnější vozidlo, až jsme nakonec skončili na korbě náklaďáčku za poplatek asi 50 solů za všechny.

Řidič nás odvezl do vesnice jménem Liupa. Odtud jsme, ve vysokohorském silně pálícím sluníčku a poměrně velkém vedru, pokračovali pěšky. Už brzy jsme shledali, že se nad krajinou honí kumulonimby, bouřkové oblaky takových tvarů a velikostí, které se u nás, v české kotlině, moc často netvoří. Jako geografové a meteorologové jsme byli nadšení. Nicméně tyto oblaky ukazovaly na skutečnost, že co nevidět začne pršet. A tak se taky stalo. Kolem druhé hodiny odpolední se z mraků začala ždímat voda a dokonce padaly kroupy, takže jsme se museli schovat do přístřešku z eukalyptových listů, kde jsme poprvé, ale ne naposled, hráli slovní hru Asociace. Protože jsme byli jenom na okraji bouřky, brzy déšť oslabil na malou intenzitu a my pokračovali v cestě. Ne už k jezeru Churup podle původního plánu, protože to bylo ještě značně daleko a vysoko, ale cestou přes sedýlko ve výšce asi 3800 m n. m. Řeka v údolí byla přímo ukázkově zařízlá do odolných hornin. Přešli jsme ji po mostě na druhou stranu a sestoupili do vesnice Yarush, ve výšce asi 3300 m n.m., kde jsme odchytli nádherně levné colectivo (místní hromadná doprava) za 1 sol na osobu a odjeli s domorodci zpět do Huarázu.

V Huarázu jsme zašli do peruánské čínské restaurace na večeři. Mě příšerně bolela hlava, asi z té výšky a taky proto, že jsem zanedbala pitný režim, takže jsem si nic nedala. Ostatní si dali, ale jediný, kdo byl schopný jídlo sníst, byl Vojta. Na zbytek asi zapůsobila nadmořská výška také a úplně ztratili chuť k jídlu. Do restaurace přišel takový chlápek, který na nedojedené jídlo mlsně koukal a vypadal opravdu zuboženě, takže jsme mu postupně všechny nedojedky přihráli. Byl rád a všechno zpucoval, až jsme měli strach, aby mu z toho nebylo nakonec zle.

Text/foto: Kristýna Bartůňková