Peru - můj splněný sen V.
Dnes bylo cílem překrosit řeku Santa Cruz. Když jsme se k tomu my čtyři odhodlali (a to už jsme viděli naše dva kamarády na druhé straně), byla řeka velmi prudká a v každém příčném profilu aspoň v jednom místě i dost hluboká. Vojta i Milan sice měli určitou snahu o přebrodění, avšak ani jeden z nich nebyl úspěšný. Asi po hodině okolkování jsme se tedy neochotně odebrali zpět po proudu, abychom objevili příhodnější místo pro brod. Takové místo jsme našli a zdárně se dostali na druhou stranu. Dozvěděli jsme se, že Pepa řeku přebrodil v místě, kde my jsme to nezvládli, ale že to nebyl nejlepší nápad, protože se u toho dost vykoupal. Taky byl teď zabalený ve veškerém oblečení, co s sebou nesl a klepal kosu. Na tábořišti jsme vyhledali místa bez kravinců, postavili stany, uvařili a zahráli si nejoblíbenější hru zájezdu – Rošády. Náš kemp s názvem Quishuar ležel v necelých čtyřech tisících.
Třetí den treku byl prohlášen za REST DAY. Rozhodli jsme se nechat všechny věci v táboře a vyrazit nalehko do base campu hory Alpamayo, která je označovaná horolezci za jednu z nejkrásnějších hor světa. Dosahuje nadmořské výšky 5947 m. Na obloze nebylo ani mráčku. Při počátečním prudkém stoupání, které šlo ale bez těžkých batohů docela dobře, se nám začínaly odkrývat úchvatné pohledy na okolní zaledněné vrcholky hor. Mezi nimi i okouzlující Alpamayo a na druhé straně údolí hora Artesonraju (6025 m n. m.), která je údajně onou horou, jenž je v logu Paramount pictures obklopená hvězdičkami. Za prudkou cik-cak cestou bylo už stoupání velmi mírné.
V base campu (4300 m n. m.) jsme si dopřáli oddechu a po chvíli pokračovali ještě dalším výstupem k jezeru Arhueycocha. Byl to docela krpál. Odhadovali jsme, že to dáme tak za půl hodiny. Vojta byl však suverénnější a prohlásil, že to zvládne na morénu, která jezero hradí, za pět minut. Odhady vyústily v sázku. Vojta se vydal přímo vzhůru nehledě na to, kudy vede cesta. Počínal si opravdu jako vrcholový sportovec, leč do pětiminutovky se nevešel a na vrcholek k jezeru dorazil až po šesti minutách. I přes tento obdivuhodný výkon sázku prohrál a to pro něj znamenalo, že bude muset dneska vařit večeři.
Jezero je opravdu nádherné. Má pravou ledovcovou mlékovou barvu a sálá z něj chlad. Aby ne, když do něj ústí ledovec a plavou na něm kusy ledu. Sešli jsme k němu, abychom se pokochali a vyráchali si nohy. Většina z nás by do tak ledové vody nic víc nestrčila, jediný Milan, který si později vysloužil přízvisko „vorvaň“ se ponořil do jezera úplně celý.
Výhledy byly opravdu uchvacující a to do všech směrů. Člověk ani nevěděl, kam se dívat dřív. Ještě k tomu počasí vydrželo a bylo stále slunečně. Když se přeci jen objevil nějaký ten mráček, tak pouze proto, aby trošku změnil vzhled některého z okolních velikánů a přidal mu na fotogeničnosti. Zeměpisná poloha v blízkosti rovníku se nezapře, pod Alpamayem, ve výšce nad 4000 metrů, kde ještě rostou stromy, kdežto kamenná moře, sníh a led začínají až o několik set metrů výše.
Po sestupu dolů k našemu kempu jsme seznali, že naše věci jsou všechny tam, kde být mají. Nikdo nás neokradl ani přesto, že by si býval byl docela polepšil. Horolezecké vybavení, které měli Pepa s Markétou, stany, spacáky, karimatky ani batohy jsme s sebou k Alpamayu netáhli a měli jsme o ně trochu strach.
Protože bylo ještě docela brzy a my byli všichni svěží a plní síly, rozhodli jsme se, že si trošku ulehčíme ze zítřejšího výšlapu do sedla, sbalili jsme saky paky a vyrazili dál. Vystoupali jsme ještě asi 200 výškových metrů, přešli velkou louku, na které stálo už docela dost stanů (jinak jsme v horách moc lidí nepotkali) a když jsme došli na plácek pod sedlem, který se nám líbil, rozbili tábor. Tentokrát už se nějaké mráčky seběhly, ale sprchlo jenom minimálně a oblaky, osvícené zapadajícím sluncem, posloužily jako objekt našich fotoaparátů. Vojta uvařil k večeři všechno jídlo, co táhnul do té doby na zádech, takže my jsme se nacpali k prasknutí a on si odlehčil. Jako finále dnešního odpočinkového dne jsme si, už za tmy s čelovkami, zahráli Rošády. Zuzka se moc nesoustředila, protože jí pohled neustále sklouzával na jižní hvězdnou oblohu, kde hledala různá souhvězdí a vyloženě si to užívala.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek