Cesta severní Indií II.

3.den (neděle 8.2. 2009)

Ráno vstáváme brzo, zhruba kolem 6, protože na dnešek máme dost nabytý program. Po snídani, jenž se skládá ze sušenek a čaje, jdeme k prvnímu chrámu pěšky - Jhandemala Deviji Temple. Vstup je možný opět pouze s bosýma nohama. Jelikož je neděle, chrám je narvaný k prasknutí, koná se tu jakýsi obřad uctívání indických bohů Šivy, Krišny a dalších. Všichni si nesou tác plný žlutohnědých květů a zapálenou vonnou tyčinku. Po chvilce modlení před sochami bohů, na ně všichni začnou házet barevné květy. Chrám je docela pěkný, ale není v něm k hnutí, takže jeho návštěvu vzdáváme a jdeme si ven do úschovny pro sandály. Venku si kupuji trs osmi banánů za 10 rupií – tomu říkám cena! Naší další destinací je moderní chrám Lakšmí a Nárájana, známý též jako Birla Mandir, podle bohaté rodiny obchodníků, jenž stavbu financovala. Na zdejší poměry je tento hinduistický chrám ve výborném stavu (čistý a udržovaný), což je znát i na počtu turistů, kteří sem přijíždějí. Ve vstupní místnosti je nutné se zout a pak lze pokračovat po schodech k velkému otevřenému nádvoří před hlavní svatyni zasvěcenou bohyni Lakšmí (bohyně bohatství). Uvnitř najdete další svatyně zasvěcené například bohům Ganéši (se sloní hlavou) či Hanumána (opičího boha).

V zadní části komplexu si můžete odpočinout v příjemném parku se sochami, altánky, vodotrysky a sedátky. Jediná škoda je, že uvnitř svatyní platí zákaz focení, vstup je zdarma. Za usmlouvaných 80 rupií jedeme motorikšou od chrámu k prezidentskému paláci – Ráštrapati bhavan. Celému komplexu dominuje centrální palác s měděnou kupolí. Vnitřní prostory všech budov v rámci prezidentského paláce jsou veřejnosti nepřístupné, vstoupit lze pouze do parku na západní straně.

Ten je otevřený celý týden kromě – k naší smůle – neděle. Hned před prezidentským palácem vede Rádžpáth, neboli Královská cesta, což je široký přímý bulvár, lemovaný parčíky a fontánami, který vás zavede přímo k Bráně Indie. Napodobenina pařížského Vítězného oblouku byla postavena na památku 90 000 indických vojáků, kteří zahynuli v různých válkách. Za dalších 100 rupií se necháváme odvézt k Lotosovému chrámu, který se tak jmenuje díky svému architektonickému vzhledu – bílá střecha byla postavena ve tvaru květu této rostliny.

Stavba se mezi místními též nazývá Dům úcty, jelikož slouží k náboženským účelům – dvakrát denně se tu konají bohoslužby. Úctu projevujete tak, že po celou dobu, po kterou jste uvnitř chrámu nemluvíte. Vstup je zdarma a opět pouze bez bot. Tentokrát jsem se rozhodli udělat změnu a ke komplexu Kutub minar jedeme autobusem. Cca 20 minutová jízda vychází 10 rupií na osobu, měli jsme i štěstí, že bus byl poloprázdný. Komplex Kutub minar, jenž je tamní nejstarší muslimskou památkou, leží zhruba 13 km jižně od Connaught Place. Dnes jsou to polorozpadlé stavby, nad kterými se tyčí věž z červeného pískovce – minaret Kutub minar. Zdi stavby vysoké 72,5 metru jsou zdobeny bohatými ornamentálními vzory a kaligrafickými citacemi z koránu vytesávanými do kamenného povrchu.

Přímo vedle věže je možné vidět rozvaliny první mešity v Indii Kuvvat’l-islám, jenž byla vystavena z materiálu získaného z trosek 27 hinduistických a džinistických chrámů. Určitě vás tu upoutají detailní výzdoby stěn, kleneb a oblouků, kterým dali tvar hindští řemeslníci. Další atrakcí komplexu je 7,2 m vysoký železný sloup ze čtvrtého století, jenž je zajímavý tím, že nerezaví – je vyroben z téměř čistého železa (98%) a je tedy z metalurgického hlediska naprostou záhadou. Dodnes se neví, odkud byl do Dillí dovezen.

Vstup do komplexu vás bude stát 250 rupií, jakékoliv slevy opět neexistují. Vracíme se zpátky do naší čtvrtě Pahargánj na pozdní oběd. Za 48 rupií si dávám 5 placek čapátí (něco na způsob arabského chleba) s několika druhy omáček. Pořád jsem si ještě nezvykl na pálivé chutě, takže průběžně hasím ústa studenou colou. K večeru se jdeme podívat na místní trh a chceme si projít tišší uličky města. Ačkoli mají Indové v naprosté většině věcí chaos, systém prodejen a o obchůdků mají vyřešený docela šikovně – jsou ulice, kde se prodává pouze zelenina, ulice holičů, ulice textilií, ulice, kde se prodává pouze čaj, ulice pekařů apod. Když něco sháníte, najdete široký výběr na jednom místě (ulici). Během našeho nočního výletu se na nás samozřejmě zase lepí různá individua, dohazující nám všechno, o co může mít „bílej“ zájem. Jeden mladík se mě držel asi 5 minut a nabízel mi snad všechny druhy drog, které existují. Bylo evidentní, že některou z nich je posilněn. Je tu i poměrně dost internetových „kaváren“ (resp. holých místnostní s několika počítači), ceny se pohybují kolem 10 rupií za půl hodiny, jen budete muset ukázat pas a zapsat se do „knihy návštěv“. Posílám pouze maily, že všechno je v pohodě a když odcházím, majitel chce 25 rupií. Ukážu mu na cenu, kterou má napsanou na výloze, dávám 10 rupií a odcházím. Člověk musí být pořád ve střehu. Ještě než se vydáme do hotelu na kutě, dopřejeme si v jedné restauraci čaj – masalu. Na pokoji si užiji první teplou sprchu a v rámci prevence si dáváme panáka slivovice, kterou jsme si s sebou přivezli.

4.den (pondělí 9.2. 2009)

Druhý den v Dillí začínáme výjezdem motorikšou z naší čtvrtě do Muzea železnice, domlouváme si i zpáteční jízdu a celkem nás to vychází na 240 rupií. Nemilé překvapení nás čekalo, když jsme zjistili, že jediný den, kdy má muzeum zavřeno, je pondělí. Chvíli bezradně koukáme přes plot, až si nás všimne jeden z policistů co tu hlídá. Přemlouváme ho a po úplatku 200 rupií nás pouští dovnitř. Oficiální vstupné je činí 15 rupií na osobu, ale jindy už se sem nebudeme mít čas podívat a navíc tohle muzeum opravdu stojí za to. Jsou tu vystaveny ty nejnádhernější z indických královských vozů a nejstarší lokomotivy.

Muzeum vystavuje pod otevřeným nebem 27 lokomotiv a 17 vagónů. Najdete tu například salonní vagon se zlacenou výzdobou, který používal maháradža z Barody, teakový vůz mahárádži z Majsúru s interiérem vykládaným slonovinou a zlatem, kupé jenž využíval v roce 1876 princ z Walesu a další zajímavé vozy. U většiny vystavených železničních vozů jsou cedule s popisky v angličtině.

V poledne nás čeká check out, takže jdeme zaplatit za 2 noci na recepci. Majitel po nás chce 700 rupií, ale za jednu noc, to znamená dohromady 1400. Začíná hádka a do recepce postupně přicházejí zaměstnanci hotelu a zvědavci z ulice. Ukazujeme mu potvrzení, které nám předtím vypsal jeden ze zaměstnanců, kde je potvrzena cena 700 rupií, to nám však nechce uznat. Už začínám být opravdu nad míru vytočený a sám jsem překvapen, jak se umím plynně anglicky hádat. Po asi 10 minutách majitel konečně pochopil, že nejsme zájezd německých „kufříkářů“ a že z nás prostě víc peněz nedostane. Pořád do nás sice ještě něco hustil, ale my už neposlouchali a odcházeli jsme směr vlakové nádraží. Náš první zabookovaný spoj by měl odjíždět v 16:20 do Váránasí z nástupiště číslo 14 (dohromady jich tu je asi 20), to se dovídáme ze světelné tabule zhruba hodinu před odjezdem. Vlakové nádraží je obrovské a neustále tu proudí davy lidí. Na každém nástupišti je několik krámků, kde je možné si koupit něco k pití (limonády, čaj, kafe) nebo k jídlu (sušenky, chipsy, sladkosti apod.) a najdete tu i obchůdky s tiskem. Také tu je spousty „chodících“ prodejců, od kterých si můžete koupit různé věci – od banánů, přes náramkové hodinky, až po řetězy a zámky na přivázání batohu ve vlaku. Tito nádražní prodavači chodí i ve vlaku během jízdy. Samozřejmě také žebráci tu jsou zastoupeni v hojném počtu.

Vlak konečně přijíždí a velmi rychle se začne naplňovat, neztrácíme čas a jdeme hledat naše místa ve druhé třídě. V našem kupé už sedí několik Indů, ale naštěstí nemají moc zavazadel, takže si v klidu přivazujeme za pomocí řetězů batohy pod sedačky. Zacvakneme zámky a usedáme. Tento proces ochrany zavazadel se vyplatí aplikovat zejména při nočních přejezdech, protože když člověk usne, tak těžko může spoléhat na to, že mu někdo z místních batoh ohlídá. Ve vlaku si lze objednat i jídlo (večeři nebo oběd), ale zatím nemám odvahu ho zkoušet. Zůstávám u masalových čajů za 5 rupií (150 ml kalíšek). Vlak jede pomalu, od nudy mě zachraňuje knížka. K večeru se s Oldou začneme bavit s Indkou z vedlejšího kupé, může jí být tak 30 let a i když je to veselá kopa, z hodinové konverzace se nedozvídáme v podstatě nic. Anglicky neumí ani slovo, takže se snažíme používat základní věty z našeho knižního průvodce, ovšem když už se nám podaří správně vyslovit nějakou jednoduchou větu, dostane se nám naprosto nesrozumitelné odpovědi. Kreslení na papír a posunková řeč rukama, nohama též nepomohla. Škoda, tak alespoň byla sranda. V jedné zastávce si ještě vybíhám pro svůj pátý čaj. Vlaky se v Indii rozjíždějí pomalu a před odjezdem dávají znamení houkáním, takže se dá stihnout něco si koupit. Sklápíme si lůžka a jdeme spát, usínám až ve 2h ráno.

Text a foto: Jakub Štantejský

Související články:

Cesta severní Indií XI.

Cesta severní Indií X.

Cesta severní Indií IX.

Cesta severní Indií VIII.

Cesta severní Indií VII.

Cesta severní Indií VI.

Cesta severní Indií V.

Cesta severní Indií IV.

Cesta severní Indií III.

Cesta severní Indií I.

zpět