Cesta severní Indií X.

20. den (středa 25.2. 2009)

Probouzím se kolem sedmé hodiny ranní, naši němečtí spolucestující si už balí věci, vystupují ve Váránasí. S Oldou objednáváme „vlakový“ oběd, už jsem ztratil zábrany. Společně s „čajaři“ uličkou chodí prodavači čehokoli a žebráci, ti se nejdéle zastavují právě v kupé s cizinci. Od Váránasí pokračujeme v poloprázdném vlaku, což je příjemné. Míjíme vesničky, slumy, nádraží, rýžová políčka a lidi na nich pracující.

Dostane se k nám objednaný oběd, ale není to nic extra – rýže se dvěma omáčkami, jednou pálivou a druhou bez chuti. Právě jsem dočetl tři sta stránek tlustou knížku. Z příručního batohu vytahuji poslední jídlo z Evropy – sladké bonbóny, ty padnou k večeři.

21. den (čtvrtek 26.2. 2009)

Do cílové stanice přijíždíme samozřejmě se zpožděním (z půl desáté se stala půlnoc) a ve vlaku jsme téměř sami. Vystupujeme a k našemu překvapení tu utichl už i noční život, takže procházíme opuštěnými a tichými ulicemi do hotelové čtvrtě Pahargánj, která je naštěstí od vlakového nádraží kousek. Jsme rozhodnuti zařídit si ještě celodenní výlet do Tádž Mahalu na zítřejší den, vlastně už dnešní. Máme totiž již jen jeden den do odletu zpátky domů. Náhodou narazíme na otevřenou cestovní kancelář, kde jsme si hned první den po příletu zjišťovali informace ohledně tohoto výletu. Majitel a prodejce zájezdů v jedné osobě nás poznává a usazuje do gauče. Máme dvě možnosti: buďto za 700 rupií (na osobu) autobusem v šest ráno a návratem kolem půlnoci nebo za 75 euro auto s řidičem a kratší cestovní dobou. Dlouho, dlouho přemýšlíme. Po právě proběhnuvším téměř dvoudenním přejezdu vlakem v nás převládne nechuť k cestování s prostředky městské hromadné dopravy a obětujeme peníze na úkor relativního luxusu. Auto bude čekat před cestovní kanceláří v sedm hodin ráno. Jsem úplně vyřízený, jdeme si hledat útočiště ke spaní. Zkoušíme první hotel, chtějí 700 rupií za noc a smlouvat se s nimi moc nedá. Ve druhém jsme úspěšnější – 700 rupií za dvě noci, tekoucí voda (na požádání teplá) a 3 postele - bereme. Na hygienu kašlu, jdu hned spát, usínám okamžitě, jsou asi 2 ráno. Po 4,5 hodinách spánku zvoní nařízený budík na hodinkách. Nejsem schopen vylézt ze spacáku, vstát mě donutí až vidina, že ještě musím koupit pití a svačinu na cestu. Přijíždíme do ranní zácpy v Dillí. Když už se konečně vymotáme z víru troubení, výfukových zplodin a nekonečného čekání, míříme po volné „dálnici“ (je to spíše taková evropská silnice I. třídy) k Tádž Mahalu. Jediné co nás drtí, je fakt, že nejedeme více než 70 km/h, to se nám ta cesta pěkně natáhne. A taky že jo, na místo přijedeme asi po pěti a půl hodinách. Jen tak pro informaci – vzdálenost mezi těmito městy je cca 200 km a svižnou jízdou autem se dá zvládnout za zhruba tři hodiny. Na místě se k nám připojí jakýsi mladík s tím, že je to domluvený průvodce od cestovní kanceláře. Tvrdí to i řidič. Je nám jasné, že navzdory jeho tvrzení, že jeho služby jsou zdarma, pak bude po nás chtít nějaké peníze. Do samotného komplexu Tádž Mahalu se nesmí brát batohy, tašky a jídlo, takže si bereme jen foťák a vodu, zbytek necháme v autě. Jak jsem již zmiňoval, vstupné pro cizince činí 750 rupií (místní platí 20), pln očekávání však už nad touto částkou nepřemýšlím. Procházíme vstupní branou z pískovce, zbarvenou do červena a s prvním výhledem na jednu z nejnádhernějších staveb světa přestávám vnímat průvodce.

Majestátná a úchvatná stavba, prostě nádhera. Naštěstí tu není moc lidí. O dokonalosti této stavby bylo sepsáno již mnoho knih a publikací a obrázek Tádž Mahalu zdobí leckterou publikaci o Indii. Tádž Mahal nechal vybudovat císař Šáhdžahán jako příbytek pro tělo své nejoblíbenější manželky Ardžumand Bánú Bégam, známou spíše pod jménem Mumtázmahal („Vyvolená paláce“), která zemřela krátce po porodu čtrnáctého dítěte v roce 1631. Práce na stavbě, kde bylo zaměstnáno na 20 000 lidí z celé Asie, započaly v roce 1632 a skončily v roce 1653. Na nádherně zdobených stěnách lze vidět onyx, ametyst, tyrkys, křišťál, korál, perleť, jadeit a lapis lazuli – přivezené z Ruska, Persie, Afghánistánu, Tibetu a Indického oceánu.

Samotný Tádž Mahal má čtvercový půdorys a stojí na čtyřhranné mramorové základně se čtyřmi minarety v každém rohu. Minarety jsou nepatrně odkloněny od stavby, aby na ni při případném zemětřesení nespadly. Stavba je zaklenutá ohromnou centrální kupolí tyčící se do výše 55 metrů a zakončená mosaznou věžičkou. Vstup do hrobky je možný pouze bez obuvi. Pokud přijdete v dopoledních hodinách, podlaha vás bude příjemně studit.

Vnitřní část představuje oktagonální síň s pečlivě zpracovanými mramorovými stěnami. Zde se nesmí fotit. Na cestě zpátky k autu se nás dohazovači snaží dostat do prodejny jakýchsi kamenů, odmítáme a radši rychle nasedáme do vozu. Jízda zpět ubíhá stejně pomalu jako sem, po šesti hodinách přijedeme za tmy do zacpaného Dillí. Rychle do centra a nakoupit suvenýry, abych domů vůbec něco přivezl. Pak jdu na italskou večeři: špagety se slaninou a omáčkou za 115 rupií, po ubíjející cestě se musím rozmazlit. Na pokoji si dopřeji teplou sprchu a v posteli okamžitě usínám. Cestování dopravními prostředky po Indii člověka doslova zničí.

Text a foto: Jakub Štantejský

Související články:

Cesta severní Indií XI.

Cesta severní Indií IX.

Cesta severní Indií VIII.

Cesta severní Indií VII.

Cesta severní Indií VI.

Cesta severní Indií V.

Cesta severní Indií IV.

Cesta severní Indií III.

Cesta severní Indií II.

Cesta severní Indií I.

zpět