Je opravdu teplo, na obloze jen několik mráčků a moře láká ke koupání, po vyzkoušení jeho teploty ale raději zůstávám na břehu. Po několika hodinách chůze se dostávám do města Kirkcaldy. Slunce se už pomalu blíží k obzoru, začínám přemýšlet, kde přespat. Za ubytování platit nechci (a ani nemůžu, peníze mám tak akorát na jídlo), takže zbývá asi jen stan. Vůbec netuším, kde ho postavit, a tak se vydávám směrem k lesu, který je vidět kus za městem, tam by mne nikdo rušit nemusel. Po zjištění, že domnělý les je ve skutečnosti park, mé naděje značně klesají, nakonec ale nacházím vynikající místo u zdi bývalého opevnění přímo na břehu moře. Je ještě celkem brzy, a tak přemýšlím, kam zítra pokračovat. Nevím, do čeho píchnout, a tak si už teď uvědomuji, jak výhodná byla investice do britské SIM karty a paušálu na neomezený internet.

Ráno se vydávám směrem k hlavní silnici. Cíl jsem nevymyslel, takže prostě pojedu tam, kam pojede řidič, který mi zastaví. Ani nemusím čekat moc dlouho, zhruba po deseti minutách mi zastavuje paní středního věku. Má odpověď na její dotaz, kam jedu, ji očividně celkem pobavila a nabízí mi několik možností, kde mne může vysadit. Nakonec vystupuji v Dunfermline – bývalém hlavním městě Skotska. (Bez této milé paní bych se asi nikdy nedostal tam, kam jsem se nakonec dostal, neboť ona mi dodala tolik potřebné odvahy a naděje. Za to jí patří můj velký dík!).

Orkneje

O den později v jednu hodinu odpoledne nastupuji do trajektu do Stromness. Cíl už mám tedy jasný – Orknejské ostrovy. Zabírám si strategické místo na velmi pohodlné pohovce a už několik minut po vyplutí jsem zmožen únavou a houpáním lodi. Probouzím se právě v momentě, kdy míjíme skalní útvar Old Man of Hoy. Jsem skutečně na Orknejích! Ještě včera touhle dobou se mi zdálo téměř nemožné dostat se až sem.

Při procházce po Stormness se bohužel naplno projevuje zánět achillovy šlachy na pravé noze, takže absolutně nemám náladu hledat nějaké skryté místo pro stan. Potupně se tedy ubytovávám v kempu na okraji městečka. Alespoň si mohu ve stanu bez obav nechat batoh a jít se trochu projít. Z pobřeží je zde krásný výhled na ostrov Hoy – obrovský útes čnící z moře. Začínám si připadat trochu jako v jiném světě. Procházím okolo dělostřeleckého bunkru, který kdysi střežil cestu k přístavu, o něco dále na pláži leží obrovské množství nádherných mušlí a odliv pomalu odkrývá skalní útvary sestupující do moře. Objevuji pláž plnou krásných kulatých oblázků a mé dětské "já" jim nemůže odolat. Asi hodinu a půl jsem plně zaměstnán stavbou „mojí“ věže a ani nevnímám, že od oceánu začíná foukat stále silnější ledový vítr. Uvědomuji si to v momentě, kdy okolo proplouvá malá rybářská loďka, která má co dělat, aby ve vlnách vůbec mohla držet směr. Raději se vracím do kempu a přivazuji stan ke kůlům sousedícího plotu – nerad bych v noci uletěl.

Pokračování příště...

Text/foto: Matouš Vinš