Z Prahy k břehům Atlantiku IX.

8.den (pondělí) - V magické moci granadské noci

Vstali jsme kolem osmé ráno, kupodivu po celovečerní španělské fotbalové euforii oba dobře vyspalí. Ten den na nás čekal přejezd do Granady, města, na které jsme slyšeli nespočet chvály už před odjezdem, takže bylo těžké se nenechat unést kladnými dojmy ostatních. Do navigace jsme tedy vyťukali náš cíl, zabalili věci, naložili je do kufru a schovali se před začínajícím vedrem do klimatizovaných útrob auta. Na 550 km dlouhou cestu jsme dotankovali plnou nádrž nafty za skvělých 1,07 eur za litr, nakoupili několik jogurtů, banánů, sladkého pečiva, müsli a mléka, které je však potřeba co nejdřív spotřebovat, aby se pod náporem horka nezkazilo.

Silnice směr Granada je až na občasný kamion a pár osobních aut v podstatě prázdná. Během jinak jednotvárné jízdy nás bavilo sledovat, jak se postupně měnila okolní krajina, ve které přibývaly kopce, ale ubývalo zeleně, která přecházela v polopoušť. 

Když jsme konečně přijeli do Granady, jako vždy jsme vypnuli klimatizaci a stáhli okénka, abychom se nadýchali trochu čerstvého vzduchu. Jen jak se skla stáhla do dveří, měli sme pocit, jako by nás někdo praštil kladivem. Vlnu neskutečného horka a dusna jsme museli odrazit opětovným vytažením okének. Hned jsme si všimli jednoho digitálního teploměru na jedné z ulic, kde se střídavě měnily dva údaje: 17:09 a 39°C! Ani jeden si raději nechceme představit, jaká bude procházka další den kolem poledne…

Granadské uličky jsou úzké a křivolaké, ale po chvíli bloudění se nám podařilo zaparkovat auto v historickém centru a to dokonce hned vedle Capilla Real. Docela nás uklidnila i blízkost policejní stanice, takže jsme doufali, že auto bude v bezpečí.

Před spalujícím vedrem unikáme do stínů úzkých uliček a snažíme se co nejrychleji najít výhodný nocleh. V jedné z vedlejších uliček jménem Cuesta de Gomérez, která, jak později překvapeně zjišťujeme, postupně stoupá přímo do parku a komplexu Alhambry – tam jsme nalezli nové útočiště. Ve druhém patře nás ve vchodu do menšího hostelu, tvořeného přibližně pěti pokoji, uvítala milá postarší paní, která po nás za noc ve dvoulůžkovém pokoji chtěla 27 euro. Cenou jsme byli nadšeni a k úplné spokojenosti jsme zjistili, že jsme v celém minihostelu sami. Po osvěžení sprchou a odpočinku v příjemném chládku pokoje, jsme rozložili mapu, kterou jsme ukořistili v místním informačním středisku, a bloumali nad tím, co vše navštívíme.

Sluneční zář slábla, takže byl pravý čas vydat se ven. Konečně jsme si začali procházku po Granadě pořádně vychutnávat a shodli se na tom, že Granada je zatím nejkrásnější město, jaké jsme během naší cesty doposavad viděli. Z uliček na nás dýchala nakažlivá historická atmosféra. Na jednom z důležitých místních náměstí, pojmenovaném jednoduše Plaza Nueva (Nové náměstí), jsme kladné dojmy zajedli kebab menu, které jsme zapili limonádou a v obchůdcích koupili dva doutníky a pár pohledů a nechali se unášet živou africkou hudbou, kterou přímo na ulici provozovala skupinka černochů. Byli jsme překvapeni, že v centru tohoto dvousettisícového města jsme dokázali najít zákoutí, kde nebylo živé nohy. Nicméně jsme se rozhodli, že ještě než slunce zcela zapadne, musíme si „oťuknout“ samotnou Alhambru. Šli jsme do kopce pěkným parkem plným fontán a nahoře zjistili, že prohlídky již nejsou, ovšem podhradí si bylo možné prohlédnout kdykoliv. Při pohledu z hradeb se nám naskytl výhled jako víno, i když viditelnost byla s nastupující nocí horší. Na druhou stranu mělo to tu výhodu, že jste se nemuseli brodit davy turistů.  

Po návratu na pokoj nám paní správcová, která k našemu údivu dobře vládne angličtinou, na noc půjčila větrák. Usínáme natěšeni na zítřejší celodenní prohlídku města, jediné, co nám trochu bere kuráž je očekávání zničujícího vedra…

 Příště – Poznávání Granady

Text a foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský