Z Prahy k břehům Atlantiku V.
4.den (čtvrtek) - Barcelona: město snů
Spánek na měkké posteli byl dostatečně regenerační a do dalšího slunečného dne jsme po vydatné a lá „dej si, co chceš“ snídani vykročili svěží, s dobrou náladou a touhou poznávat. Venku teplota pomalu stoupala na bod tání asfaltu a my kráčeli směr centrum. Nejprve jsme si ale museli obstarat jízdenku, což nebylo tak snadné, jak jsme si mysleli. Na zastávce příměstského vlaku, jsme přistoupili k automatu na jízdenky a zoufale se snažili rozluštit podivné zkratky a zjistit, která označuje celodenní jízdenku. Změna jazyku na English nepomohla, protože to znamenalo akorát změnu označení pro tlačítko „dále“. Jakub se mezitím šel zeptat paní za přepážkou, která samozřejmě jeho angličtině nerozuměla, což se mu patrně za divokého gestikulování rukama snažila španělsky objasnit. Naštěstí se nám logickým úsudkem a porovnáním cen podařilo zjistit, že náš celodenní lístek stojí 6 euro, prošli jsme přes turnikety a stihli jsme tak náš vlak do srdce Barcelony. Po necelé půlhodině jízdy jsme vystoupili na rozlehlé podzemní přestupní stanici – Passeig de Gràcia, nad kterou vede stejnojmenný bulvár, který je rovněž jednou z nejdůležitějších obchodních a nákupních čtvrtí města s několika největšími městskými architektonickými skvosty. Než jsme ale mohli začít obdivovat velkolepost této ulice, museli jsme se proplést spletí tunelů s téměř nedýchatelně teplým vzduchem.
Venku to skutečně žilo, po silnicích se valily nekonečné proudy aut a na chodnících vedle nich ještě větší davy lidí. Jakžtakž jsme se zorientovali a kráčeli směrem k prvnímu bodu našeho zájmu, k živému bulváru La Rambla.
La Rambla
Více než kilometr dlouhý bulvár lemovaný stromy by se svojí důležitostí pro městský život dal přirovnat k pražskému Václavskému náměstí. Dá se tu koupit téměř cokoli, na co si vzpomenete – od tradičních suvenýrů, přes obrazy, sošky, hudební nástroje až po andulky v klíckách. K zajímavému koloritu věcí, které můžete na La Rambla spatřit, je potřeba přičíst i živé sochy představující například Čas, Spěch nebo pyšnou donu atd. atd. Mnoho z nich se ovšem nedalo jen tak vyfotit a dokud jste jim nezaplatili, zakryly si obličej. Monumentální domy po stranách La Rambly byly povětšinou luxusní hotely a restaurace, nicméně i mezi nimi se nám podařilo natrefit na Carefour. Chtěli jsme se v tom vedru osvěžit, tak jsme si koupili jakési bublinkové pití s příchutí citrónu, které jsme po prvním ochutnání oba téměř vyplivli. Obsahem cukru totiž nemělo moc daleko k sirupu a tak jsme si dali pár těžkých doušků a pokračovali dál.
Na pravé straně se objevil trh. Uchváceni množstvím barev a vůní jsme jako zhypnotizovaní vkročili do jeho útrob. Úzké uličky byly přeplněny turisty i místními, kteří se každou chvíli zdržovali v některém ze stánků s rybami, sýry, cukrovinkami, masy, ovocem, pečivem, ořechy, viděli jsme i živé kraby, a mnoho dalšího. Zkrátka pastva pro oči. Opět jsme si koupili šťávu a opět byla naše žízeň ještě více znásobena neuvěřitelným množstvím cukru. Příště už skutečně jen vodu…
Konec La Rambly představuje velký kruhový objezd s monumentem na počest Kryštofa Kolumba, neboli Cristóbala Colóna (pokud se chceme držet španělského znění jeho jména), který hledí kamsi do dálek Středozemního moře a jehož chrání velcí bronzoví lvi.
Dalším cílem se stal Estadio Olympico (Olympijský stadion) postavený pro letní Olympijské hry 1992. Abychom k němu došli, museli jsme nejprve vystoupat dlouhý kopec na vrchol hory Montjuïc (Muntanya de Montjuïc). Pustili jsme se do něj s elánem, který však poklesl, když jsme viděli chlapíka, který ho vyběhával. Odměnou za výstup je parádní výhled na celé město, určitě lepší jak z věže Sagrady Familie. Když jsme od vyhlídky kráčeli dále směrem vzhůru, dorazili jsme ke staré pevnosti Castell Muntanya de Montjuïc, jejíž kořeny sahají do roku 1640, za doby revolty proti králi Filipovi IV. Vstup je zdarma a můžete si tu prohlédnout rozsáhlé prostory pevnosti, obdivovat velká děla či malou historickou expozici.
Zapeklité MHD
Pokračovali jsme k olympijskému stadionu liduprázdným parkem na druhé straně Montjuïcu, přičemž po cestě jsme minuli obrovský barcelonský hřbitov, kde se do výše tyčily kamenné „regály“ v nichž ležely urny. Chvíli jsme uvažovali, že to půjdeme prozkoumat blíže, ale naše vyprahlá ústa a prázdné žaludky nám velely jít dál a po cestě najít alespoň jeden stánek s občerstvením. Vstup do stadionu samotného je bezplatný, ovšem nepočítejte s tím, že ho projdete celý. Turistům je otevřena pouze malá část, kde se můžete zastavit v obchodu se suvenýry nebo si sednout na kafe. Zůstali jsme proto jen chvíli a dále zamířili k Muzeu Joana Miró. Počítejte s tím, že vstup vás bude stát 10 euro, případně 8, podaří-li se vám uplatnit nárok na slevu. Sbírka je rozsáhlá a všichni milovníci a obdivovatelé tohoto umělce si určitě přijdou na své. Bohužel, na rozdíl od Dalího muzea, je zde zakázáno fotit (což ostatně platí ve většině španělských muzeí a galerií).
Odpoledne mezitím znatelně pokročilo a my si řekli, že je správná chvíle na to, vyjít z labyrintu barcelonských ulic a dostat se zpět do Formule 1. To jsme ještě nevěděli, že cesta do motelu bude hrou na naše nervy. Už v autobuse, který nás měl dovést na metro, nám mašinka na kontrolu lístků ukázala, že jsou no validas (neplatné). Pokrčili jsme rameny. Možná, že jsou nefunkční. V metru se poté snažíme marně projít přes turnikety. Vycházejí dva zaměstnanci metra, kterým se snažíme objasnit, že máme celodenní lístky, ale nechce nás to pustit. Oni nám španělsky cosi odpovídali a nakonec se slitovali a pustili nás. To ale nebyl konec, protože jsme ještě museli přestoupit na jinou linku metra, tzn. jít opět přes turnikety.
Opět nic. Nešlo nám do hlavy, že s celodenní jízdenkou se nemůžeme dostat do metra. Nakonec s pomocí jednoho cestujícího, který ovládal angličtinu, jsme se konečně dostali na přeplněné a vydýchané podzemní vlakové nástupiště a za pár minut se řítili směr Mollet de Valles. Tam jsme po objemném nákupu usedli stejně jako předchozí den do kavárny Viena a začali zpracovávat naše dojmy na papír… Ve vlaku jsme přišli na to, že celodenní lístek, který jsme si zakoupili je sice platný, ale pouze v „centru“ a jelikož jsme se pohybovali i v okrajových částech města – resp. dalších tarifních pásmech (a ubytováni jsme až za městem) – tak zde nám lístek byl k ničemu.
Příště: Procházka Barcelonou podruhé
Text: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek