Nepál X: Samagoan
Publikováno: 1.2.2012
Výlet do buddhistického kláštera ve Lho, kde jsme se zúčastnili slavnostní modlitby prováděné pomocí hudby, se skutečně podařil. Když jsme sešli v dobré náladě dolů, snědli jsme objednanou snídani a protože jsme se zdrželi v klášteře déle, než bylo původně v plánu, dali jsme si rovnou i oběd. Potom jsme, asi tak v půl jedné, vyrazili směr vesnice Samagoan (3530 m n.m.).
Zpočátku vedla cesta poměrně strmě do kopce, a to až do vesnice, jež nesla název Shiala. Tato vesnice vypadala příšerně. Byla jakoby rozpadlá a temná. Byla plná dětí, které se na nás vrhly a žebraly propisky. Jedině u cesty stojící koník se nám zalíbil, ale i ten se k nám otočil zadkem. Hari říkal, že Shiala je v současné době v rekonstrukci. Rozhodně jsme se tady nehodlali zdržovat ani na okamžik a šli jsme hned docela příjemným terénem dál, až do našeho dnešního cíle - Samagoanu.
Přesto, že Samagoan je významná vesnice, která slouží jako výchozí bod pro expedice na Manaslu, nevypadá o mnoho lépe než Shiala. Už po příchodu na nás působila jako město duchů a svůj dojem nezlepšila, ani když jsme ji prošli celou. Lodžií tu bylo sice hodně, ale byly plné. Naštěstí jsme narazili na nějakého muže, který když viděl, že sháníme ubytování, promluvil s Harim a odvedl nás k jednomu hotýlku, kde jednu místnost přeci jen našli. Bohužel při tom ale museli vystěhovat několik Nepálců. Jednalo se pravděpodobně o průvodce a nosiče. Byla to jediná noc, kdy Hari spal v jedné místnosti s námi. Tady jsem zjistila, že jsem celá poštípaná od blech a Zuzka taky. Jediný Milan zůstal blechami nedotčen. Nevěděli jsme přesně, kde jsme k nim přišli, ale měli jsme je a trvalo nějakou dobu, než jsme se jich zbavili. Pro mě to od té doby znamenalo začátek pravidelného mazání štípanců ve dne i v noci Fenistilem.
Bylo velmi příjemné, že jsme v lodžii v Samagoanu potkali několik lidí, které jsme znali ze začátku treku. První jsme se setkali s dvojicí mladých Francouzů. Říkali, že mají na celý trek asi 13 dní a že tedy nemají moc času na aklimatizaci. Byli z Bretaně a prý se po návratu z Nepálu chystají začít nový život někde v Alpách. Druhá dvojice byl pár důchodců z Nového Zélandu. Paní se pořád tvářila docela nepříjemně a sotva nás pozdravila. Nikdy jsem ji neviděla, že by se usmála. Pán, jak se ukázalo, byl naopak velmi milý a po večeři se s námi dal do řeči. Říkal, že byli s jeho paní v Nepálu už několikrát a že se rozhodli, že sem na důchod pojedou jako dobrovolníci, což taky udělali. Paní učila angličtinu a pán zařizoval něco ohledně vodovodů. Cestovali prý kdysi i v Tibetu, který už, podle pánových slov, není, jaký býval. Pravý Tibet se svou kulturou se teď odstěhoval do Nepálu a hlavně do Indie. Pán povídal, že se dívali ze svého pracoviště na Manaslu a tak se rozhodli zakončit svůj pobyt v Nepálu tímto trekem. Spali zde jako jediní ve stanu. Když se Zuzka zeptala, jestli jim tam není zima, pán odvětil, že má velmi milující ženu. Tak nevím.
Poslední, koho jsme potkali, byla dvojice Čechů – Pavla a Janek. Potkali jsme je úplně první den cesty a několikrát jsme se s nimi navzájem předcházeli. Říkali, že se v Nepálu seznámili před rokem a že už tady byli několikrát. Chtěli projít tento trek, pak část Annapuren a nakonec dojít do nějaké vesnice, kde chtěli strávit dva týdny. Také to bylo velmi milé setkání.
Protože výška tři a půl tisíce metrů už zaslouží dostatečnou aklimatizaci, rozhodli jsme se, že jeden den v Samagoanu zůstaneme a vydáme se na výlet směrem k základnímu táboru Manaslu. Tam jsme se tedy na druhý den vydali.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Souvisejicí články
Publikováno: 5.1.2019
Jih Nepálu nikdy nedosahoval takové návštěvnosti a zájmu jako jeho horské oblasti. Dnes se necháme okouzlit atmosférou jednoho z nejvýznamnějších posvátných míst světa. Na úpatí Himálaje v jižním Nepálu, nedaleko indických hranic, se ukrývá posvátné město Lumbini, kde se údajně roku 563 př. n. l. narodil Buddha. Jde pravděpodobně o světově nejvýznamnější historické centrum, a proto bylo Lumbini v roce 1997 zapsáno do seznamu UNESCO.
Publikováno: 28.3.2012
Poslední cesta v Nepálu nás zavedla do Bakthapuru, kde jsme se stavili po cestě z dvoudenního treku v NP Shivapuri zpět do Kathmandu. Je to město (něco jako předměstí Kathmandu), které je součástí světového dědictví UNESCO.
Publikováno: 21.3.2012
Po odpočinkovém dni, stráveném v Kathmandu především nakupováním různých šál, korálků, oblečení a dalšího, jsme vyrazili na třídenní výlet do ne příliš vzdálených hor na sever. Den před odjezdem jsme měli snahu koupit si na autobusovém nádraží místenky, ale neuspěli jsme.
Publikováno: 14.3.2012
Druhý den po výstupu na pětitisícové sedlo nám přišel asi nejnáročnější z celé cesty. Začalo to už snídaní, která se skoro nedala jíst. Jablečný koláč byl ještě docela dobrý, ale pudink, který měl být jeho součástí, a který nám přinesli vedle v misce, byl téměř nepoživatelný. Další chod, čokoládový pudink, chutnal jako horká čokoláda, protože vůbec nebyl zahuštěný.
Publikováno: 7.3.2012
Po výstupu do sedla, nejvyššího bodu naší cesty, jsme sestoupali do vesnice Bimtang a strávili tam noc. Další den nás čekalo dlouhé klesání a překonání velké vzdálenosti a tak bylo záhodno, abychom vyrazili docela brzy. Hari nás po ránu ale naštval tím, že okolo nás chodil a významně se díval na hodinky, jako že bychom už měli jít.
Publikováno: 29.2.2012
Vrchol naší cesty okolo Manaslu jsme měli za sebou. Teď nás čekala už jenom cesta dolů a ta byla mnohem horší než předcházející stoupání. Museli jsme totiž sejít po nekonečně dlouhém a prudkém svahu dolů. Cesta byla pokrytá kameny a štěrkem, takže bylo nutné dívat se celou dobu pod nohy, aby nám na špatném terénu neujely. Brzy nás to přestalo bavit a ještě k tomu nám začala docházet voda.
Publikováno: 22.2.2012
Po dvou a půl dnech strávených ve vesnici Samdo jsme ji museli, i když docela neradi, opustit a vydat se do Dharamsaly, což je poslední zastávka před sedlem. Já jsem kvůli svému nastydnutí šla docela pomalu a Zuzka s Milanem se přizpůsobili, ale myslím, že jim to nevadilo. Nechali jsme totiž davy turistů, aby nás předešly a měli jsme klid.
Publikováno: 15.2.2012
Vrchol našeho treku se blížil a my se ocitli v nadmořské výšce skoro čtyř výškových kilometrů. Vesnice Samdo se proto stala naším stanovištěm na další dva dny, které jsme chtěli strávit aklimatizací.
Publikováno: 8.2.2012
Vesnice Samagoan leží v nadmořské výšce tři a půl tisíce metrů a stala se místem, ze kterého jsme se rozhodli vypravit na první aklimatizační výlet.
Publikováno: 25.1.2012
Po noci strávené v lodžii ve vesnici Ghap nás čekala dlouhá cesta a proto jsme si přivstali. Po cestě byla opět spousta posvátných mani. Občas jsme narazili na chudé nepálské děti a Zuzka některým z nich rozdávala propisky. Potkali jsme poprvé karavanu jaků a dzopke, vezoucí svůj náklad z Tibetu. Dzopke je křížencem krávy a jaka.
Publikováno: 18.1.2012
Šestého dne na treku jsme vstávali v šest hodin ráno a po spořádání tibetských placek jsme v sedm vyrazili. Brzy jsme dorazili do Dengu, vesnice, jež měla být původně naším nocležištěm, a dali si tam v rozestavěné lodžii čaj.
Publikováno: 11.1.2012
Ráno po první noci, strávené v Národním parku Manaslu, jsme se rozloučili s krajany a vyrazili na cestu. Na pěšině před námi utíkala velká spousta malých i velkých ještěrek. V jedné vesnici, kterou jsme míjeli, jsme viděli poslední banánovník. Výše už nerostly.
Publikováno: 4.1.2012
Nastal čtvrtý den treku okolo osmitisícovky Manaslu. Tato nádherná hora byla ale ještě stále daleko. Jen nerada jsem opouštěla vesničku Dobhan, ve které se mi tolik líbilo. Omezeni časem jsme ale nemohli zůstat a museli jsme pokračovat dál.
Publikováno: 28.12.2011
Po horké a téměř probdělé noci ve stanech ve vesnici Liding jsme byli celí rozlámaní, ale nic naplat - museli jsme jít dál. Pochod předchozí den byl poměrně snadný, teď se ale terén změnil a stal se docela náročným, protože se neustále střídalo prudké stoupání s prudkým klesáním, s celkovou převahou stoupání. Většinou po schodech.
Publikováno: 21.12.2011
Vstupním místem na trek okolo osmitisícovky Manaslu je vesnice, která se jmenuje Agurhat. Dorazili jsme sem po namáhavé cestě autobusem už za tmy a nějakou dobu jsme museli shánět ubytování. První místo, kde jsme se ptali, bylo již plné, ale brzy jsme sehnali volný pokoj v jiném hotýlku (lodžii) a mohli se ubytovat.
Publikováno: 14.12.2011
V den odjezdu na trek okolo Manaslu jsme se s naším průvodcem Harim setkali na autobusovém nádraží. Harimu je 38 let a je národností Gurung. Ačkoli jsem četla, že tito lidé žijí převážně v okolí Annapurny, Hari říkal, že jeho rodná vesnice se nachází v oblasti Everestu. Proto má tuto oblast také ze všech nejraději a to i přesto, že sem v současné době jezdí obrovské množství turistů.
Publikováno: 7.12.2011
Cesta z Prahy až do Kathmandu byla celkem zdlouhavá a únavná. Za prvé jsme měli dva dlouhé přestupy, a za druhé jsme se v Dillí museli podrobovat neuvěřitelným bezpečnostním procedurám. Patřily mezi ně nekonečné kontroly, prohmatávání těla, zda u sebe nemáte něco nebezpečného atd. Milan si šel z čekárny odskočit na stranu a aktivní hlídači ho už nepustili zpět, protože si s sebou nevzal letenku.
Publikováno: 30.11.2011
Jednoho březnového dne jsme se s kamarády potulovali po Krušných horách a během povídání o všem možném přišla řada i na naše oblíbené téma - cestování. Já jsem moc litovala toho, že letos nebudu moci kvůli různým povinnostem vyrazit na delší cestu.