Nový Zéland: cestování po ostrově II.
Šnorchlovali jsme, procházeli stezky na různých ostrovech, pozorovali delfíny, lovili scoolaps (lastury) a crey fish (humry, langusty), jednou pod námi profrčel dokonce i žralok, ale byl to ještě mladík, a tak jsme to přežili.
A na památku jsem namalovala kapitánovi na plot mé první novozélandské grafity. A vyrazila jsem zase sama stopem, abych nezapomněla na svůj sen, jak k tomu nabádá Alchymista v knize Paula Coelha… Jela jsem směrem k majáku na nejsevernějším cípu Nového Zélandu Cape Reinga. Zde se dramaticky setkávají Tichý oceán a Tasmánské moře. Vody tady vřou a pění.
Zvládla jsem i celý Coastal Track, protože jsem cestou stopla Němce, který mě svezl až k majáku, po 90 Mile Beach na písečné duny a kolem nejstaršího stromu Kauri, starého skoro 1000 let.
Dojeli jsme až na pláž Piha a Karekare na západě Aucklandu, kde se natáčel film Piano. To byla nádhera. Celá procházka po pobřeží s rozsáhlými plážemi, černým pískem a nádherným příbojem vln byla víc než uchvacující! Kemp byl pouze 5 minut od pláže.
A potom už vzhůru dolů. Na jih k vodopádu Rotoruu a na gejzíry, kde jsem byla docela zklamaná. Vodopád byl pouze 3 m vysoký a vstupné stálo 50 dolarů. Po prohlídce jsem vyrazila směrem k NP Urewera a jezeru Waikaremoana. Tady to pro mě, jako stopařku, bylo nebezpečné. Projedou tudy zhruba čtyři auta za den a tak mě všichni zrazovali, ale já to naopak brala jako výzvu. Opět jsem měla štěstí a dostala se až k jezeru Waikaremoana s jednou přestávkou v půli cesty, v zapadlém, ale romantickém kempu u vodopádu.
Když jsem to tu během dvou dnů pěkně prošmejdila, dorazila k několika vodopádům a prošla se kolem jezera, stopla jsem, pro změnu, dalšího Němce, co ještě nikdy stopaře nevezl. Ten mě zavezl až k NP Tongariro, kde už jsem jednou byla. Dostopovala jsem ještě kousek na sever za lidmi, co mě svezli směrem k Wellingtonu, když jsem stopovala v dešti ve žluté pláštěnce, jak jsem se zmínila v minulém díle. Pomohla jsem jim vymalovat dům, který se chystali druhý den pronajmout. A v tom mi zavolal kapitán lodi Affinity, že potřebuje kuchaře pro delší plavbu s deseti klienty na palubě. Ne že bych uměla vařit, ale povedlo se, vzal mě. A tak mi začalo další dobrodružství na deset dní - směr Wellington a ferry do Pictonu a tam podél ostrůvků Marlborough Sounds. Kapitán mě vařením ovšem jen strašil, protože kuchařku na lodi už měl. Já jsem jí pouze pomáhala.
Cestou se nám porouchala loď, zrovna ve French pass za obrovskými víry v moři, které byly tak silné, že naši loď skoro stáhly. Zážitek byl o to vydatnější, protože víry se tu točí na druhou stranu! Byla to síla! A pak, když se nám loď rozbila úplně, zavolali jsme o pomoc jinou loď, která nás za lano táhla celé 4 hodiny. Abychom alespoň trochu zabavili naše klienty, nechali jsme je rybařit. Ti ke své radosti vytahovali samé žraloky. Celkem 6 kusů, ale jen malých.
Nakonec jsme přeci jen úspěšně dorazili do přístavu Havelock a po vroucím loučení zase Picton a ferry do Wellingtonu, odkud se mi podařilo dostopovat za Palmerstone North. V tu dobu už se stmívalo a paní co mě vezla si mě pozvala k sobě domů na přespání. Měla dvouletou dcerku a exemplárního manžela - taťuldu. Pozoruhodní domorodci. Báječné duše.
Ráno mne čekal stop na poloostrov Coromandel. Když jsem odtamtud byla jen co by kamenem dohodil, zastavili mi dva Jihoafričané původem Němci a ti měli stejný plán jako já, projet to tu křížem krážem a hlavně dojet k vyhlášené Catedral cave a Hot springs pools, kde je přelidněno...
Po dosažení tohoto cíle jsem se na poslední týden mého pobytu na Novém Zélandu vydala zpět za kapitánem na Bay of Island, abych se rozloučila. Ale po cestě mě svezl kapitán jachty v Aucklandu, se kterým jsem strávila báječný víkend. On měl narozeniny 14. 2. a já 15. 2. a bylo zrovna 15. 2., tak jsme to šli zapít do přístavní krčmy. Po oslavě mě pozval na svou jachtu a to byl neskutečně krásný zážitek, plout s větrem o závod. Byla jsem kapitánova pravá ruka, tak jsem se cítila důležitá, potřebná a užitečná. Měli jsme polojasno až jasno, ale v noci zuřily divoké vlny. Počáteční instruktáž byla: "když se dostanu přes palubu zmáčkneš tlačítko MOB (man over board - muž přes palubu pozn. red.), aby se uložily souřadnice a zavoláš coast guard: mayday mayday man over board Naturally – name of the boat..." Bylo to opravdu prima žůžo dobrodrůžo!
Nastal čas na loučení s nečekaným dobrodružstvím na jachtě a já se musela přesunout na mou poslední zastávku za kapitánem na Bay of Island. Na rozloučenou jsem mu namalovala nové grafity a on mě pak zavezl na letiště…
Odjela jsem spokojená a šťastná s pocitem, že jsou na světě pořád báječní lidé a já chci být jako oni! Life is not all about waiting for the storm to pass its about learning how to dance in the rain. (Život není o tom, jak bouři přečkat, ale o tom, naučit se v dešti tančit).
Text/foto Sylvie Halouzková
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek